Žraločí verze plejtvákova pradědy
Příbuzný plejtváků, nejtěžších zvířat, jaká kdy žila, byl před 26 miliony lety dvoumetrový predátor s ostrými zuby a tělem stavěným na rychlost, nikoli na cedění planktonu. 12. srpna 2025 ho formálně popsal tým paleontologů z Museums Victoria Research Institute a Monash University ve vědeckém časopise Zoological Journal of the Linnean Society.
Nový druh dostal jméno Janjucetus dullardi. Řadí se mezi mammalodontidy, čeleď malých ozubených kosticovců, tedy skupiny Mysticeti, do níž patří i dnešní plejtvák obrovský, keporkak nebo plejtvák myšok. J. dullardi ale u dna nefiltoval plankton. Morfologie jeho lebky mluví o něčem podstatně jiném. Senior autor studie Erich Fitzgerald z Museums Victoria Research Institute popis shrnul jako „žraločí verzi plejtvákova rodokmenu“. Tohle není populárněvědná metafora: je to přímý popis anatomie.
Proč oči dopředu a zuby bez opotřebení prozradí způsob lovu
Autoři studie, vedoucí autor Ruairidh Duncan spolu s dalšími čtyřmi spoluautory, pracovali s jediným zachovaným exemplářem: fragmenty lebky subadultního jedince, holotypem NMV P256471. Délku těla odhadli z korelace mezi šířkou tylních kondylů a lícním rozměrem lebky na přibližně 2,05 až 2,18 metru. To jsou čísla z lebky, nikoli z dohadu.
Lebka nese dvě anatomické signatury aktivního predátora. Proporcionálně obrovské oční jamky orientované dopředu implikují binokulární překryv zorného pole, tedy schopnost odhadovat vzdálenost k pohybující se kořisti, geometrie typická pro zvířata, která loví, nikoli cedí. Zuby mají ostré řezné hrany bez stop opotřebení typického pro cedění nebo drcení korýšů. Studie zároveň vysvětluje, proč: šlo o mladé zvíře s téměř nepoužitým chrupem, přičemž juvenilní určení se opírá o morfologické znaky nezrálého stádia růstu. Samotný tvar zubů přesto odpovídá raptoriální morfologii zdokumentované pro příbuzný druh Janjucetus hunderi, velkým, zahnutým, ostrým předním zubům s hřebenáčky a robustní muskulatuře čelisti, které Fitzgerald popsal v roce 2006 v Proceedings of the Royal Society B. Žádná struktura pro filtraci v lebce J. dullardi ani jeho příbuzných přítomna není. Kosticové lamely nemají.
Holotyp J. dullardi navíc jako první ze všech dosud nalezených mammalodontidů zachoval vnitřní ucho, hlemýžď cochlea, v kondici přístupné mikro-CT skenování. Co přesně tyto struktury o smyslových schopnostech zvířete říkají, studie přímo neuzavírá. Zůstává to otevřené.
Jihovýchodní Austrálie jako pravěké pokusné pole kosticovců
Mammalodontidi obývali mělké teplé vody u jižní Austrálie a Nového Zélandu v chattijském věku pozdního oligocénu, přibližně před 33,9 až 23 miliony lety. Souvrství Jan Juc Marl u poloostrova Bellarine ve státě Victoria vydalo dosud tři validní druhy mammalodontidů: mimo nového J. dullardi také Janjucetus hunderi a Mammalodon colliveri. J. dullardi je celosvětově čtvrtým popsaným druhem čeledi a ve fylogenetické analýze studie vychází jako sesterský taxon k J. hunderi.
Duncan a Fitzgerald navrhují, že mammalodontidi pravděpodobně vznikli ještě před nejstaršími doloženými fosiliemi, možná přibližně před 34 miliony lety, a vyvíjeli se izolovaně podél jižní Austrálie. Torquayská pánev ve Victorii obsahuje dosud nepopsané izolované zuby a kosti vnitřního ucha. Autoři výslovně počítají s dalšími neznámými druhy, které na nález teprve čekají. Proč mammalodontidi vůbec vymřeli, studie otevřeně označuje za nezodpovězenou otázku budoucího výzkumu.
Srovnání holotypu J. dullardi s holotypem J. hunderi navíc studie využívá k hypotéze o paedomorfoze, tedy o jevu, kdy si dospělé zvíře zachovává znaky juvenilního stádia. Autoři naznačují, že rysy považované za charakteristické pro celý rod mohly vzniknout právě tímto mechanismem, nikoli jako adaptace dospělého fenotypu.
Kosticovci nebyli vždycky obří a pomalí
Rozšířená představa vypadá takto: kosticovci jsou definováni gigantismem, keratinových lamelách místo zubů a pomalým ceděním planktonu. Jejich evoluce je přímá cesta ke stále větší cedidlové mašině.
Tuto představu vyvracejí mammalodontidi jako celek, J. dullardi mezi nimi. Kosticovci jsou jako skupina klasifikováni na základě sdílených znaků lebky, nikoli přítomnosti baleen. Mammalodontidi tyto znaky nesou, jsou tedy evolučně nesporně uvnitř Mysticeti, ale baleen jim chybí. Namísto toho měli ostré, řezné zuby a morfologii spojenou s raptoriálním lovem, tedy aktivním pronásledováním pohyblivé kořisti. Cesta k plejtvákovi obrovskému tedy nezačala jedním výchozím typem, který se jen zvětšoval. Zahrnovala větev kompaktních, rychlostních predátorů, kteří v oligocénu úspěšně lovili u jihoaustralského pobřeží a pak vymizeli, z důvodů, které nikdo zatím nezná.
Ředitel školy, procházka a vlastní pravěký tvor na vizitce
V červnu 2019 se Ross Dullard, ředitel místní školy, vydal na procházku po pláži Half Moon Bay nedaleko Jan Juc ve Victorii. U paty vlnami erodovaného skalního výchozu si všiml fragmentů lebky, rozeznal, že jde o něco neobvyklého, připravil exemplář a daroval ho Museums Victoria. Tam byl katalogizován jako NMV P256471 a stal se holotypem celé studie. Nový druh nese druhové jméno dullardi právě na jeho počest.
Fitzgerald případ okomentoval tím, že „světoměnné fosilie lze najít přímo za humny“.
Tohle je příběh jednoho člověka, jednoho červnového dne, jedné pláže. Ne pravidlo, jak paleontologie funguje, ale přesně to, co se stalo s holotypem NMV P256471.