Hlubinná medúza z rodu Botrynema, poddruh Botrynema brucei ellinorae, měla podle více než sta let sbíraných záznamů jediný domov: arktické a subarktické vody. Robot Deep Discoverer ji přesto 30. června 2019 vylovil 999 metrů pod hladinou u pobřeží Floridy, nad geologickým útvarem Blake Escarpment, tisíce kilometrů od nejbližšího dosud známého výskytu.
Jak se zvíře vázané na studenou vodu dostane na jih
Studie z roku 2025, kterou vedl Javier Montenegro z Minderoo-UWA Deep-Sea Research Centre na University of Western Australia a která vyšla v časopise Deep Sea Research Part I: Oceanographic Research Papers (svazek 223), navrhuje jako vysvětlení dva mořské proudy. Severoatlantský proud (North Atlantic Drift) může fungovat jako bariéra, která drží bezparohé jedince uvnitř subarktických vod a propouští jen ty s parohem. Jakmile se parohatý jedinec dostane přes bariéru ven, hluboký západní hraniční proud (Deep Western Boundary Current), pomalý mořský dopravník táhnoucí studenou vodu podél severoamerického kontinentu na jih, ho může unášet dál směrem k Floridě. Medúza sama aktivně nikam neplave, jen se nechá unášet proudem. V místě nálezu naměřili autoři teplotu vody 4,46 °C, hodnotu blízkou té, na kterou je poddruh z Arktidy zvyklý, i tisíce kilometrů jižněji.
Paroh, který roky dělil dva druhy, co byly ve skutečnosti jeden
Od čtyřicátých let dvacátého století platilo jednoduché pravidlo: rod Botrynema tvoří dva druhy, rozlišené výrůstkem na vrcholu zvonu, takzvaným vrcholovým parohem. Botrynema brucei měla mít paroh a žít celosvětově v hlubokých vodách, Botrynema ellinorae byla bez parohu a vázaná jen na Arktidu. Genetické srovnání vzorků pomocí čtyř molekulárních markerů ale ukázalo, že mezi nimi žádná taková hranice neexistuje. Autoři studie proto navrhli přeřadit ellinorae z druhu na poddruh brucei, tedy na Botrynema brucei ellinorae. Navíc se ukázalo, že i jedinci patřící k této, dřív údajně bezparohé a čistě arktické, linii paroh mívají. Přesně to platilo i pro floridský exemplář: paroh měl, a přesto ho genetický rozbor zařadil k linii ellinorae, ne ke „klasické“ celosvětově rozšířené brucei. Přítomnost výrůstku tak spolehlivě neurčuje, ke které linii medúza patří.
Co paroh vlastně dělá, se zatím neví
Zůstává nevysvětlené, proč se bezparohá forma poddruhu drží výhradně nejsevernějších vod, zatímco parohatí jedinci téhož poddruhu se objevují jak v Arktidě, tak o tisíce kilometrů dál na jih. Autoři studie jako jednu z možností zmiňují, že by výrůstek mohl sloužit jako obrana proti dravým medúzám rodu Solmissus, které jsou v teplejších vodách běžnější. Jde ale jen o hypotézu: nikdo zatím neměřil, jestli paroh skutečně snižuje úspěšnost predace, ani jestli bariéra ze severoatlantského proudu opravdu funguje tak, jak autoři navrhují.
Vzorek, který čekal na svou chvíli
Ten jediný floridský exemplář sebral 30. června 2019 pomocí sacího vzorkovače člen týmu ROV Daniel Rogers, během deváté ponorky Deep Discoveru na expedici Windows to the Deep 2019. Pak ležel roky uskladněný mezi ostatními vzorky, nikým blíž neprozkoumaný. Teprve genetická analýza publikovaná v roce 2025 z něj udělala důkaz, že dosavadní obrázek rozšíření poddruhu byl neúplný. Žádný dramatický okamžik na palubě, jen kousek tkáně, který čekal na laboratorní stůl, než přepsal, kde všude arktická medúza doopravdy žije.