Houba, kterou vědci popsali v roce 2025, žene plaché jeskynní pavouky z úkrytu na strop, kde je zabije a jejich mrtvolu promění ve vystřelovací plošinu pro vlastní výtrusy. Jmenuje se Gibellula attenboroughii, pojmenovaná po siru Davidu Attenboroughovi, a k jejímu objevu pomohl náhodný záběr televizního štábu ve vyřazeném skladu střelného prachu.
Mrtvola s korunkou ze skladu střelného prachu
V roce 2021 natáčel štáb pořadu BBC Winterwatch v opuštěném skladu střelného prachu v Castle Espie, v severoirském hrabství Down. Dobrovolník organizace WWT Jonathan Clark si všiml znetvořené mrtvoly pavouka, porostlé bílým chmýřím a korálovitými výrůstky, jako by nosila drobnou korunku. Záběry putovaly k mykologovi Harrymu Evansovi, emeritnímu členovi CABI (Centre for Agriculture and Bioscience International, mezinárodní organizace pro zemědělství a biovědy). Evans houbu zprvu provizorně určil jako druh Gibellula pulchra, brzy ale usoudil, že jde o něco nového. S pomocí místního jeskyňáře pak tým našel další nakažené pavouky přímo v jeskynních systémech v Severním Irsku i v Irské republice. Formální popis vyšel v lednu 2025 v časopise Fungal Systematics and Evolution, pod pěti autory včetně vědců z Natural History Museum of Denmark a Royal Botanic Gardens Kew. Než houba dostala oficiální jméno, přezdívali jí diváci pořadu BBC Springwatch Gibellula bangbangus, poctou místu objevu. Bez náhodného záběru z natáčení přírodovědného pořadu by zůstala nepopsaná.
Pavouk, který nikdy nevylézá z úkrytu
Pavouk stavějící v jeskyních kruhové sítě (Metellina merianae) a evropský jeskynní pavouk (Meta menardi) patří mezi takzvané „sedni a čekej“ lovce. Celý život tráví schovaní u svých sítí, v puklinách a stinných koutech, a otevřeným plochám se za normálních okolností vyhýbají. Tohle chování je u obou druhů dobře zdokumentované nezávisle na jakékoli nákaze houbou.
Na stropě, kde by normálně nikdy nebyl
Nakažení jedinci obou druhů se ale nacházeli výhradně na otevřených, exponovaných místech, na stropě a stěnách skladu i jeskyní, nikdy ve svém obvyklém úkrytu u sítě. Stejný vzorec platil pro typový exemplář ze skladu střelného prachu, tedy vzorek, podle kterého byl druh formálně popsán, i pro všechny další nakažené pavouky z jeskynních systémů. Plachý lovec, který místo úkrytu skončí na odiv na stropě, je přesně ten kontrast, který výzkumníky zarazil.
Tělo jako vystřelovací plošina
Houba proniká do hemocoelu pavouka, tělní dutiny, která u bezobratlých plní podobnou funkci jako krevní oběh. Podle hypotézy výzkumného týmu pak nákaza mění chování hostitele tak, že ještě před smrtí zamíří na exponované místo. Tělo se tam po uhynutí stane plošinou, ze které houba vypouští výtrusy do vzduchu, a proudění vzduchu v jeskynním systému je odnese k dalším pavoukům. Evans popsal tohle ovládnutí hostitele jako způsob, jímž houba šíří vlastní výtrusy. Řeší tím stejný logistický problém jako každý organismus závislý na vzdušném proudu: jak se dostat tam, kde fouká.
Jeden druh, dvě tváře
Houba na různých místech vypadala natolik odlišně, že by ji leckdo považoval za dva druhy. Ve tmě a bezvětří skladu střelného prachu tvořila bezbarvé, sloupcovité řetězce výtrusů. V jeskyních, kam pronikalo trochu světla a vzduch proudil, měla kratší a řidší řetízky. Genetická analýza ale potvrdila, že jde o jeden a týž druh: rozdílný vzhled je odpovědí na prostředí, ne na odlišnou genetiku. Mýtus, že nápadně odlišné plodnice musí patřit odlišným druhům, tady padá. I zkušený mykolog na první pohled hádal dva druhy, dokud nepřišla genetika s jasnou odpovědí.
Co věda ještě neví
U jezera ve Walesu se našli podobně nakažení jedinci Metellina merianae, tentokrát bez jeskyní: žijí tam ve skalních puklinách. Jestli za nákazou stojí stejná houba, je to jen podezření, ne potvrzený fakt, a navíc jde o úplně jiné prostředí bez proudění vzduchu, které hraje roli v jeskynní hypotéze. Otevřený zůstává i samotný mechanismus: jestli houba chování pavouka řídí chemickou látkou, poškozením nervové soustavy nebo něčím jiným, výzkum zatím neurčil. A protože rod Gibellula čítá přes třicet popsaných druhů, většinou z tropů a subtropů, a na Britských ostrovech byl předtím znám jediný, Gibellula aranearum, staré herbářové záznamy naznačují, že na formální popis mohou čekat i další, dosud nepojmenované druhy.