Švýcarská hnědá kráva (Bos taurus) jménem Veronika si ve 70 kontrolovaných pokusech vzala do tlamy koště 76krát, a pokaždé volila jiný konec nástroje podle toho, co si zrovna škrábala. Kartáčem drhla hřbet a boky, tenčí rukojetí opatrně přejížděla bříško a vemeno. Tohle přepínání funkce nástroje podle úkolu vědci mimo lidi spolehlivě potvrdili dosud jen u šimpanzů.
Koště v tlamě
Popisuje to studie „Flexible use of a multi-purpose tool by a cow“ (Flexibilní použití víceúčelového nástroje krávou), kterou v časopise Current Biology publikovali Alice Auersperg a Antonio Osuna-Mascaró z Messerliho výzkumného ústavu při Vídeňské veterinární univerzitě. V sedmi sezeních po deseti pokusech, tedy ve 70 pokusech celkem, pokládali koště na zem v náhodné orientaci a zapisovali, který konec si Veronika vybere a kterou část těla si jím poškrábe. Ze 70 pokusů koště použila 76krát, číslo naznačuje, že v některých případech ho během jednoho pokusu otočila nebo sáhla po něm znovu. Veronika nežije jako dojnice v produkčním stádu, ale jako domácí zvíře farmářské rodiny Witgara Wiegeleho v horské vesnici Nötsch v jižním Rakousku.
Jak vůbec kráva může mířit koštětem
Kráva nemá ruce, koště zvedá a ovládá jen tlamou a jazykem. Musí si tedy předem odhadnout, jak dopadne pohyb, než ho udělá, protože zpětně upravovat úchop jako rukou nemůže. S kartáčovým koncem jde o širší, méně přesný švih, který na necitlivou kůži hřbetu stačí. S rukojetí naopak musí zúžit rozsah pohybu a zjemnit sílu, protože míří na citlivé bříško a vemeno. Autoři studie poznamenávají, že právě tohle přizpůsobení úchopu a rozsahu pohybu cíli připomíná nástrojové chování běžně popisované u lidoopů a krkavcovitých ptáků.
Proč to není náhoda
Auersperg opakované a účelově sladěné chování napříč desítkami pokusů popisuje jako záměrné, ne jako náhodný důsledek toho, že kráva zkrátka drží klacek tak, jak zrovna padne. Zároveň jde o takzvané egocentrické použití nástroje, tedy použití na vlastním těle, ne na vnějším objektu, což se v oboru obvykle řadí jako jednodušší forma než třeba loupání ořechu kamenem. I tak je to podle vědců první takhle zdokumentovaný případ u skotu. Šimpanzi v přírodě podobně střídají konce klacku, silnějším prorazí díru do termitiště, tenčím termity vyloví ven.
Padlý mýtus o hospodářských zvířatech
Rozšířená představa je, že hospodářská zvířata jako skot nemají na propracované, cílené použití nástrojů kognitivní výbavu, ta se dosud čekala hlavně od lidí a šimpanzů. Etolog Christian Nawroth k výzkumu dodává, že jde podle něj o první práci, která přesvědčivě prokazuje použití nástroje u hospodářských zvířat, a že jako společnost soustavně podceňujeme, jak sofistikovaně se dokážou vyrovnávat se svým prostředím. Přesně tenhle mýtus Veronika boří.
Co věda ještě neví
Není jasné, jestli je tahle schopnost mezi kravami běžná, nebo ji umožnily hlavně Veroniččiny nezvyklé podmínky, věk kolem třinácti let, blízký kontakt s lidmi a přístup k různým předmětům na farmě, které se běžné dojnici do tlamy nikdy nedostanou. Mohla to být výjimečná jedinka, ne zástupkyně celého druhu. Osuna-Mascaró proto vyzývá veřejnost, ať se ozve s podobným pozorováním u krav nebo býků, protože podezření zní, že schopnost může být rozšířenější, než kolik je zatím zdokumentovaných případů.
Klacky přes deset let
Podle Witgara Wiegeleho škrábala Veronika citlivá místa větvemi a klacky víc než deset let, než si toho vůbec někdo všiml natolik, aby zavolal vědce. Když Osuna-Mascaró s Auersperg přijeli na farmu poprvé, Wiegele krávě do pěti minut podal klacek, a ta se pustila do práce, jako by to dělala celý život. Osuna-Mascaró popisuje, že z toho s kolegyní div nespadli. Právě tohle dlouholeté, mimoděk sledované chování dalo impulz ke vzniku formálního výzkumu. Studie vznikla z pozorování farmáře, ne z laboratorního plánu.