Lední medvěd (Ursus maritimus) má tlapu stavěnou proti smyku, drobné hrbolky na polštářcích, které se zakusují do ledu jako hřeby na zimní pneumatice. V populaci Kane Basin mezi Kanadou a Grónskem a ve východním Grónsku se ale tahle konstrukce obrátila proti majiteli. Kůži na tlapách teď obaluje led o průměru až 30 centimetrů, přimrzlý přímo k tělu, a řeže do masa tak hluboko, že zvíře sotva ujde pár kroků. Studie Kristin Laidreové a Stephena Atkinsona z University of Washington, publikovaná v roce 2024 v časopise Ecology, popisuje první zdokumentované případy tohoto typu zranění u obou populací, přestože je vědci nepřetržitě sledují už od devadesátých let.
Tlapa jako suchý zip na mokrý sníh
Mezi lety 2012 a 2022 Laidreová s Atkinsonem, veterinářem specializovaným na volně žijící zvířata, procházeli zdravotní stav dvou populací žijících nad 70. rovnoběžkou. V populaci Kane Basin našli stopy po namrzání, lysiny, řezné rány nebo jizvy, u 31 z 61 vyšetřených medvědů. Ve východním Grónsku u 15 ze 124. Mezi lety 2012 a 2013 byly podle studie postižené téměř tři čtvrtiny dospělých samců v Kane Basin. Příčinou je podle autorů samotná stavba tlapy. Lední medvěd má na tlapových polštářcích výraznější hrbolky než hnědý nebo černý medvěd, evolučně vyladěné na přilnavost k hladkému ledu. Stejný povrch se ale chová jako suchý zip vůči mokrému sněhu: sníh se zachytí mezi hrbolky, a jakmile teplota klesne, zmrzne přímo na kůži, ne jen v srsti kolem.
Tři cesty ke stejnému stavu
Autoři studie nabízejí tři možná vysvětlení, proč se to děje právě teď, a všechna vedou k oteplující se Arktidě. Prvním jsou častější deště na sníh, které z něj dělají lepkavou břečku přischlou na tlapách. Druhým jsou teplé výkyvy počasí, po kterých povrch sněhu roztaje a znovu zamrzne do tvrdé krusty. Medvěd svou vahou krustou propadává a řeže si tlapy o ostré hrany. Třetím je řídnoucí takzvaný fast ice, pevný led přimrzlý k pobřeží tam, kde se stýká s ledovcem, kterým čím dál snáz prosakuje mořská voda do sněhu a vzniká stejná lepkavá směs. Obě sledované populace navíc na jaře málo plavou, na rozdíl od jiných skupin ledních medvědů, takže jim chybí přirozený způsob, jak by teplejší voda mohla led z tlap sama uvolnit. Podobný problém s namrzáním hlásí i chovatelé psů zapřažených do saní na severu, studie se jím ale dál nezabývá.
Škoda, která nejde přes žaludek
Desetiletí platila jednoduchá rovnice: oteplování škodí lední medvědům nepřímo, ubývá mořský led, na kterém loví tuleně, a méně jídla znamená slabší zvíře. Tahle studie ukazuje druhou stranu, kterou dosud nikdo nezapočítal. Proměněný led teď medvěda zraňuje přímo, na kůži, bez ohledu na to, jestli má kde a na co lovit. Řezné rány na tlapách nepramení z hladovění. Pramení z toho, že samotná krajina, po které medvěd chodí, se změnila v past.
Co zůstává neznámé
Laidreová u vlastní studie upozorňuje, že z jednotlivých případů nelze usuzovat na osud celé populace. Zranění viděla u konkrétních medvědů, ale odmítá z toho dělat závěry na úrovni celé skupiny. Otevřené také zůstává, který ze tří navržených mechanismů, déšť, ledová krusta, nebo mořská voda vsáklá do sněhu, za namrzáním stojí nejčastěji. Studie je nabízí jako možnosti, žádnou z nich definitivně nepotvrzuje. Stejně tak není jasné, jak poranění tlap ovlivňují schopnost medvěda lovit nebo přežít zimu.
Dva medvědi, dvě místa, stejný nález
V roce 2022 narazili výzkumníci na dva medvědy z východního Grónska, nalezené nezávisle na sobě na oddělených místech. Led měli přirostlý přímo ke kůži tlap, ne jen zamotaný do srsti. Při znehybnění pro výzkum ho museli z polštářků opatrně odlamovat po kusech velikosti basketbalového míče, bloky sahaly až k oněm 30 centimetrům v průměru. Laidreová k tomu poznamenala, že něco takového ještě neviděla: oba medvědi sotva dokázali chodit, natož běžet, a při dotyku tlapy reagovali bolestí. Jsou to dva konkrétní případy, ne měřítko toho, kolik medvědů v populaci takhle trpí, to číslo studie nedává.