Byt podle životní situace, ne podle vkusu
Tuleň obecný (Phoca vitulina) ve fjordu Johns Hopkins Inlet na Aljašce nemá jednu oblíbenou kru. Pozná se podle chybějících ušních boltců, na hlavě má jen drobný otvor po stranách, srst bývá buď světle šedá s tmavými skvrnami, nebo tmavá se světlými kroužky. Právě Johns Hopkins Inlet hostí jedno z největších sezonních shromáždění tohoto druhu na světě, a tým vedený Lynn Kaluzienski z University of Alaska Southeast se rozhodl zjistit, proč tuleni sedí zrovna na těch krách, na kterých sedí. Výsledky, na kterých spolupracovala i americká Národní parková služba, tým představil na výročním zasedání American Geophysical Union ve Washingtonu 10. prosince 2024. Porovnávali letecké snímky fjordu z června, kdy samice rodí mláďata, a ze srpna, kdy tuleni línají, tedy vyměňují srst i svrchní vrstvu kůže. Kry, na kterých tuleni v obou měsících odpočívali, se lišily v jedné konkrétní vlastnosti: v rychlosti, jakou se pohybovaly.
Pomalá kra jako porodní sál
V červnu, na vrcholu vrhu mláďat, se tuleni mimo vodu vyskytovali skoro výhradně na krách pomalejších než 0,2 metru za sekundu, zhruba 0,7 kilometru za hodinu. Z hladiny je rozdíl mezi takovou krou a krou, kterou žene proud, sotva vidět, pro mládě, které se teprve učí udržet na kluzkém povrchu, ale znamená rozdíl mezi stabilní plošinou a houpačkou. Tým to nepopisuje jako dojem z fotek. Snímky pořizovali podél letových tras tak, aby se nepřekrývaly a stejný tuleň se nepočítal dvakrát, každý záběr pokrýval plochu zhruba osmdesát na sto dvacet metrů. Práh 0,2 metru za sekundu se v datech objevoval opakovaně.
Rychlá kra jako bufet u ledovce
V srpnu se obraz obrátil. Čím dál víc tuleňů sedělo na krách rychlejších, a to konkrétně v okolí proudu tavné sladké vody, který vytéká zpod ledovce do fjordu. Sladká voda je méně hustá než slaná voda fjordu, takže stoupá k hladině a s sebou nese plankton a ryby. Rychlá kra tak není rychlá náhodou, žene ji tentýž proud, který k hladině vynáší i jídlo. Tuleň na ní nesedí, protože by mu ta konkrétní kra byla sympatická, ale protože ho vozí přímo tam, kde se dá nabrat energie po línání.
Dvě práce, dva nástroje
Vrh mláďat a línání jsou pro tuleně obecného dvě zcela odlišné situace, i když se odehrávají ve stejném fjordu. Po porodu jde hlavně o to, aby mládě nesklouzlo do vody dřív, než umí plavat, stabilita kry je tu podmínka, kterou nejde obejít. Při línání se naopak řeší obnova kůže a srsti, ta stojí energii, a proud tavné vody s planktonem a rybami je nejbližší zdroj, jak ji rychle doplnit. Kaluzienski to shrnula tak, že práce ukazuje přímé propojení mezi chováním čela ledovce a rozšířením i chováním tuleňů. Stejné zvíře, stejný fjord, ale jiný měsíc dá jinou odpověď na otázku, která kra je teď ta pravá.
Ledovec, který roste, ale bere postýlky
Johns Hopkins Glacier patří k mála ledovcům na světě, které navzdory oteplování postupují místo toho, aby ustupovaly. Brání mu v tom vlastní čelní moréna, val rozdrceného kamení a sedimentu, který blokuje přístup teplejší mořské vody k čelu ledovce. Ta bariéra má ale odvrácenou stranu. Ledovec, který díky ní neustupuje, také produkuje méně ker, takže jich do fjordu padá míň. Míň ker znamená míň plovoucích platforem, na kterých mají tuleni rodit i línat. Jak přesně se dostupnost ker a chování tuleňů promění s dalšími posuny ledovce, tým podle Kaluzienski zatím neví. Sama to shrnuje jako otázku pro dlouhodobé a mezioborové sledování fjordu, ne pro jedno letní počítání ker.