Samice upíra obecného (Desmodus rotundus) donucené strávit týden v kleci se dvěma naprosto cizími netopýrkami si k jedné z nich vytvořila vazbu, která přežila dalších devět týdnů svobody mezi více než dvaceti jinými partnery. Nikdo je k tomu nenutil odměnou, nikdo jim nic nesliboval. Stačila zavřená klec a sedm dní.
Sedm dní bez volby
Imran Razik, Bridget Brown a Gerald Carter z Ohio State University sestavili pro experiment publikovaný v časopise Biology Letters v roce 2022 skupinu dvaceti jedna samic upíra obecného, sedm z každého ze tří míst v Panamě vzdálených 120 až 350 kilometrů: jezero Bayano, Tolé a La Chorrera. Šest týdnů se všechny mohly volně stýkat ve venkovní letové kleci Smithsonian Tropical Research Institute, poblíž panamské obce Gamboa. Pak přišla vynucená fáze: vědci samice rozdělili do sedmi trojic, v každé jedna z každé lokality, a na sedm dní je zavřeli spolu bez možnosti odejít. Předtím se ty samice nikdy neviděly.
Co se dělo po propuštění
Po týdnu v izolaci pustili výzkumníci samice zpátky mezi ostatní a devět týdnů je sledovali třemi infračervenými kamerami šest hodin denně, celkem 682 hodin záznamu za 114 dní. Počítali vzájemné vyčesávání srsti trvající pět sekund a déle jako sociálně významný kontakt. Samice, které spolu strávily vynucený týden, studie je nazývá testovací páry, se vyčesávaly navzájem výrazně častěji než kontrolní páry, které spolu nikdy zavřené nebyly, i než známé páry ze stejného původního úkrytu. Ten rozdíl nezmizel po pár dnech. Držel celých devět týdnů, i když měly samice k dispozici víc než dvacet jiných partnerek.
Blízkost jako příčina, ne jen shoda okolností
Design experimentu byl postavený tak, aby vyloučil obvyklá vysvětlení sociální vazby. Samice v trojicích nebyly příbuzné, nepocházely ze stejného úkrytu a v kleci si nemohly navzájem prokázat žádnou zjevnou výhodu, o kterou by šlo víc než o pouhou přítomnost. Jediná proměnná, kterou vědci mohli izolovat, byla vynucená blízkost v čase. Carter to shrnuje tak, že experiment ukazuje příčinný vztah: být donucen sdílet prostor s někým vede k tomu, že k němu netopýr později dává přednost. Autoři nález zasazují do širší debaty o tom, proč sociální vazby u zvířat vůbec vznikají, protože souvisejí se zdravím, přežitím i reprodukčním úspěchem.
Spolubydlící z koleje
Carter k vlastnímu zjištění přidává jednu analogii: podobá se to tomu, jak si lidé vytvoří vazbu k náhodně přidělenému spolubydlícímu na koleji, se kterým zůstanou v kontaktu roky po škole, přestože si ho nikdy nevybrali. Je to přirovnání autora studie pro lidského čtenáře, ne tvrzení o tom, co netopýr cítí. Co netopýr cítí, studie neměří; měří jenom to, kolik času věnuje vyčesávání konkrétní jiné samice.
Mýtus, který padá
Rozšířená představa říká, že vazba mezi zvířaty, a mezi lidmi taky, vzniká hlavně z podobnosti, nebo z prokázané vzájemné výhody: kdo mi pomáhá, toho mám rád. Design se třemi skupinami, testovacími, kontrolními a známými páry, tenhle předpoklad vyvrací. U samic upíra obecného stačila k vytvoření trvající přednosti samotná vynucená blízkost, bez podobnosti a bez doložené výhody. Vazba nepotřebovala volbu ani kompatibilitu. Potřebovala jenom zavřené dveře na týden.
Co zůstává otevřené
Studie neřeší, jak vazby vznikají v divočině, kde k vynucené blízkosti v kleci nedochází. Jestli tam podobnost nebo vzájemná pomoc přece jen hrají roli, se tímhle experimentem rozhodnout nedá. Otevřená zůstává i otázka, jestli je blízkost spíš příčinou spolupráce, nebo jejím důsledkem, protože zvířata mohou tíhnout blíž k partnerům, se kterými už spolupracují, a odlišit ten směr od pouhého pozorování je těžké. Carter sám dodává, že není jasné, do jaké míry se stejný efekt objevuje u jiných druhů zvířat nebo u samců. Tahle studie je jeden datový bod u jednoho druhu, u samic, v jedné kleci v Panamě.