Patnáct tisíc ku jedné
Velrybí žralok (Rhincodon typus) se může stát 15 000× náchylnějším ke srážce s lodí, a přibývání plavidel za to nenese vinu. Příčinou je to, kde žralok bude. Výzkum publikovaný v říjnu 2024 v časopise Nature Climate Change spojil patnáct let satelitních dat od přibližně 350 velrybích žraloků s klimatickými modely a s hustotou námořní dopravy. Výsledek: oteplující se oceány donutí tento druh opustit rovníkové vody a přesunout se do vyšších zeměpisných šířek. Jenže právě tam křižují nejfrekventovanější lodní trasy světa.
Studii vedla doktorka Freya Womersley ve spolupráci s profesorem Davidem Simsem z University of Southampton. Číslo 15 000 platí pro vysokoemisní scénář do roku 2100. Nevychází z klimatologického modelu odtrženého od reality, vychází ze skutečných pohybů skutečných zvířat, sledovaných satelitem po patnáct let.
Tlama u hladiny, trup lodi u hladiny, a nic mezi nimi
Velrybí žralok je filtrační živočich. Plave s dokořán otevřenou tlamou těsně pod hladinou oceánu a přefiltruje vodu přes deset filtračních destiček a 300 až 350 řad drobných zubů, aby zachytil zooplankton a drobné ryby. To není příležitostné chování, je to způsob, jakým se živí, a fyzicky ho to drží v prvních metrech pod hladinou. Přesně tam, kde zasahují trupy velkotonážních plavidel.
Srážka tedy nevzniká tím, že by žralok vyplaval ve špatný moment z hloubky nahoru. Zvíře je u hladiny trvale při každém jídle. Z pohledu velrybího žraloka je krmení u hladiny dokonalá strategie, funguje tak desítky milionů let. Problém nastane, jakmile se oceán oteplí natolik, že rovníkové vody přestanou být vhodné a žraloci se vydají za příznivějšími podmínkami do vyšších zeměpisných šířek.
Lodní trasy jsou tam pevně zakotvenou infrastrukturou. Přístavy, průplavy a mezinárodní námořní koridory se nikam neposunou. Jakmile se habitat velrybích žraloků vlivem oteplení přesune do jejich sousedství, zvíře vstoupí do hustě prošité sítě, na níž evoluce neměla proč ho připravit.
Pět milionů čtverečních kilometrů vody, které zmizí
Studie Womersleyové a kol. modelovala tři scénáře budoucnosti. Ve vysokoemisním přijde do roku 2100 téměř 60 % států o více než polovinu současného habitatu velrybího žraloka. Jen ve východním Pacifiku zmizí až pět milionů čtverečních kilometrů vhodných vod, plocha větší než celá Evropská unie.
Kde nový habitat vznikne? Studie identifikovala pás Atlantiku táhnoucí se od severu Jižní Ameriky k Angole. Tento pás přímo kopíruje trasy spojující největší světové přístavy. Na severopacifickém pobřeží USA má riziko srážky vzrůst 95násobně. V optimistickém nízkoemisním scénáři se globální riziko i tak zvyšuje dvacetinásobně.
Profesor Sims navíc upozornil, že modely pracovaly se současnou hustotou lodní dopravy a nepočítaly s jejím předpokládaným dalším nárůstem do roku 2050. Čísla jsou proto spíše konzervativní.
Sto let na zotavení, a proměnná, která v rovnici chyběla
Dosavadní konsenzus zněl přibližně takto: pokud se podaří výrazně snížit vedlejší úlovky a přímý lov, velrybí žralok má biologickou kapacitu obnovit populaci zhruba do 100 let. Tento výhled vycházel z životní strategie druhu a z populačních modelů, a biologicky ho nikdo nezpochybňuje.
Tady je ale mýtus, který studie Womersleyové a kol. vyvrací: že rybářská regulace sama stačí. Klimatická změna jako zdroj eskalujícího rizika srážek v tomto výhledu nefigurovala, proto, že její vliv na pohyb žraloků a překryv s lodními trasami nebyl dosud kvantifikován jako samostatná hrozba.
Velrybí žralok je na Červeném seznamu IUCN veden jako ohrožený druh. Indo-pacifická subpopulace se za 75 let snížila o přibližně 63 %, atlantická o více než 30 %. Womersleyová a kol. ukazují, že jakýkoli zisk z omezení rybolovu může být vyvážen hrozbou, jejíž rozsah teprve začínáme měřit. Studie jako možné zmírnění uvádí zpomalení lodí v rizikových zónách o až 75 %; výzkum, na který práce odkazuje, naznačuje, že taková změna by prodloužila cestu plavidla přibližně o 5 %.
Zvíře, které sledujeme satelitem a stále nevíme, kde se páří
Patnáct let satelitního sledování, přibližně 350 otagovaných jedinců, celosvětový záběr dat, a přesto: základní biologie velrybího žraloka zůstává překvapivě nezmapovaná. Rozmnožování nebylo přímo pozorováno. Místa páření jsou neznámá. Populační struktura, tedy zda různé skupiny tvoří oddělené linie, nebo jednu volně propojenou, není dobře pochopena.
Celosvětově bylo identifikováno přibližně 25 agregačních lokalit, kde se velrybí žraloci pravidelně shromažďují. Většinu z nich tvoří nedospělí samci. Proč jsou místa s dospělými samicemi tak těžko k nalezení a proč bylo páření doposud zaznamenáno pouze nepřímo, zůstává otevřenou otázkou.
Tohle má přímý dopad na hodnocení hrozby. Modely habitatu jsou prostorově přesné, vědí, kde bude voda správné teploty. Jsou ale slepé k tomu, co se v tom prostoru biologicky odehrává: kde mladí žraloci rostou, kde se potkají jedinci obou pohlaví, kde se rodí příští generace. Přesun habitatu do Atlantiku může na mapě vypadat jako náhrada. Zda bude fungovat jako náhrada pro žraloky, to věda zatím neví.