Lachtan porazil deset vysokoškoláků v bubnování
Ronan, šestnáctiletá samice lachtana kalifornského (Zalophus californianus), žije v Long Marine Laboratory při Kalifornské univerzitě v Santa Cruz od roku 2009, kdy ji jako podvyživené mládě našli bloudit po kalifornské dálnici číslo 1; úřady ji tehdy uznaly za nevypustitelnou zpět do volné přírody. V přímém testu proti deseti vysokoškolským studentům přesněji trefila rytmus bubnu než kterýkoli z nich. Zjistila to studie srovnávacího neurovědce Petera Cooka z Kalifornské univerzity v Santa Cruz a New College of Florida, spolu s Carsonem Hoodem, Andrewem Rousem a etoložkou Colleen Reichmuth, publikovaná v časopise Scientific Reports v roce 2025.
Testovala se tři tempa: 112, 120 a 128 úderů za minutu. Ronan kývala hlavou do rytmu bubínku s průměrným výsledkem 113,1, 121,6 a 129,0 úderu za minutu. Deset lidských dobrovolníků, kteří místo hlavy pohybovali předloktím, dosáhlo průměru 112,4, 119,3 a 126,2. Cook to shrnul jednoduše: žádný ze studentů ji nepředčil ve všech sledovaných ukazatelích rytmu zároveň.
Proč to nejsou naučené noty, ale opravdový rytmus
Klíčový detail testu: tempo 120 úderů za minutu Ronan trénovala roky, ale 112 a 128 úderů za minutu slyšela poprvé přímo při měření. Přesto se na obě nová tempa napojila stejně přesně jako na to nacvičené. Podle Cooka a Reichmuth to znamená, že nejde o naučenou reakci na jednu konkrétní rychlost, ale o skutečné rytmické sladění: schopnost přizpůsobit pohyb libovolnému vnějšímu tempu, nikoli jen odpověď na jeden nacvičený povel.
Na svém nejnatrénovanějším tempu 120 úderů za minutu se Ronan v průměru trefuje do patnácti milisekund od rytmu; stejně velké je i její kolísání mezi jednotlivými cykly pohybu. Mrknutí lidského oka trvá kolem 150 milisekund, takže její odchylka odpovídá zhruba desetině mrknutí.
Dvanáct let, dva tisíce krátkých tréninků
Ronan poprvé testovali v roce 2013, tehdy jako tříletou. Od té doby dostávala jen krátké tréninkové úseky, deset až patnáct vteřin, celkem zhruba dva tisíce opakování za dvanáct let. Cook to označuje za minimální trénink, ne za nadměrné opakování, které by z pohybu udělalo automatismus.
Reichmuth to čte jako důkaz, že dovednost dozrává časem a zkušeností, ne mechanickým drilem. Schopnost, kterou měla Ronan jako mládě, se roky zrání zdokonalila; podle Cooka je dnes výrazně lepší, než byla jako mládě, a právě to zrání ukazuje.
Mýtus, který padá: lachtani prý bubnují hůř než lidé
Po prvním testu z roku 2013 se objevily námitky, že Ronan drží rytmus nekonzistentně nebo hůř než lidé, že jde spíš o kuriozitu než o srovnatelný výkon a že nemůže stavět na stejných biologických mechanismech vnímání rytmu jako člověk. Studie z roku 2025 to vyvrací přímým srovnáním: v intervalu tempa, intervalu pohybu i ve fázové synchronizaci s rytmem překonala přinejmenším některé z testovaných studentů ve všech třech tempech. Tvrzení, že lachtan to má odkoukané, ale výsledek je slabší, v datech neobstálo.
Co věda ještě neví
Studie neřeší, jestli za tím, jak přesně Ronan drží rytmus, stojí stejné neurobiologické mechanismy jako za lidským vnímáním rytmu, tedy jestli lachtan a člověk řeší stejný problém stejným biologickým vybavením, nebo se k podobnému výsledku dostávají odlišnou cestou. Právě to byl spor, který kritika prvního testu s Ronan otevřela, a nová práce ho neuzavírá. Otevřené zůstává i to, jestli podobnou schopnost mají další lachtani kalifornští nebo jiní ploutvonožci; testovaná byla zatím jen Ronan sama. Cook připouští, že rytmus pravděpodobně dokážou udržet i jiní lachtani, hvězdou testu ale podle něj zůstane ona.
Odměna za výkon
Lidští účastníci po testu dostali poděkování a krátký rozhovor o průběhu měření. Ronan si odnesla hračku plněnou rybou a ledem. Jedna strana testu bubnovala pro vědu, druhá pro svačinu.