Klid, který nepřišel
Matky makaka rhesus (Macaca mulatta) na ostrově Cayo Santiago u pobřeží Portorika, kterým nedávno zemřelo mládě, v následujících dnech odpočívaly méně, ne víc, než matky, jejichž mláďata zůstala naživu. Zjistily to Emily A. Johnsonová, Flóra Talyigásová a Alecia Carterová z University College London a nález popsaly v časopise Biology Letters v roce 2025.
Sledovaly dvaadvacet matek: jedenáct, kterým mládě zemřelo v průměru šestnáct dní před začátkem pozorování, a jedenáct kontrolních se zdravými mláďaty. Chování zaznamenávaly přes chytré telefony a software CyberTracker po dobu šestnácti dní. Výsledek je opačný, než by čekal kdokoli, kdo truchlení zná z lidských zkušeností: víc pohybu, ne méně.
Co se měřilo a co zůstalo stejné
Vědkyně rozdělily chování do čtyř kategorií: odpočinek (spánek, klidová poloha, relaxace), žraní, čištění srsti a takzvané přesunové chování, tedy chůze, pobíhání, sebedotýkání a podobné neklidné pohyby. Ve třech ze čtyř kategorií nebyl mezi pozůstalými a kontrolními matkami žádný rozdíl. Jediné, co se lišilo, byl odpočinek, a klesl.
To vylučuje nejjednodušší vysvětlení. Matky nejedly méně, takže neztratily chuť k jídlu. Nečistily si míň srst, takže o sebe nepřestaly pečovat. Prostě odpočívaly méně a byly neklidnější.
Proč neklid, ne otupělost
Autorky nález vykládají jako krátkou fázi takzvaného protestu, kterou popisuje starší výzkum odloučení mláděte od matky u primátů: tělo po náhlé ztrátě kontaktu reaguje zvýšenou aktivací, ne útlumem. U makaků rhesus tahle fáze proběhla, ale nenavázala na ni delší fáze zoufalství, jaká je typická pro klasické studie odloučení a pro lidské truchlení. Jde o výklad autorek, ne o přímo naměřený mechanismus v mozku nebo v hormonech.
K čemu je matce neklid
Cayo Santiago není bezpečný pokoj. Volně žijící kolonie tam funguje se sociální hierarchií, konkurencí o potravu a nutností se pořád pohybovat. Tělo, které by po ztrátě mláděte leželo a nejedlo, by v takovém prostředí dlouho nevydrželo. Zvýšená pohyblivost může být pozůstatek hledání mláděte, nebo obecnější aktivace stresové reakce, která matku drží funkční v prostředí, jež na smutek nebere ohled. Přímý důkaz téhle funkce studie nepodává, jde o vysvětlení odvozené z obecné biologie primátů.
Mýtus, který padá
Rozšířená představa je, že truchlící matka, zvířecí i lidská, ochabne: méně se hýbe, víc odpočívá, ztrácí chuť k jídlu. U makaka rhesus platí přesný opak. Odpočívaly méně, jedly stejně jako předtím. Mýtus vzniká, protože lidé promítají vlastní zkušenost smutku na zvíře, které se navenek chová úplně jinak.
Co věda ještě neví
Autorky studie rozlišují dva pojmy: bereavement, tedy stav, kdy zvíře někoho ztratilo, a grief, emoční prožitek té ztráty. Naměřily první, ne druhé. Jestli makak rhesus nějaký vnitřní zármutek prožívá, zůstává otevřené, protože samotné chování na tuhle otázku odpověď nedá. Autorky si samy kladou otázku, jestli je zármutek jedinečně lidská zkušenost, a volají po dalších datech.
Že se odpovědi mezi druhy primátů liší, ukazují starší práce. U divokých paviánů čakma (Papio ursinus), kteří přišli o blízkého příbuzného kvůli predaci, vzrostla v následujícím měsíci hladina glukokortikoidů ve stolici, hormonů spojených se stresem, výrazněji než u kontrolní skupiny. U makaků čepičatých (Macaca radiata) osmnáct matek po smrti mláděte nebo mladého jedince víc vokalizovalo a víc se věnovalo chování zaměřenému na sebe, což je jiný obrazec než u makaků rhesus. Stejná otázka, tři různé odpovědi.
Co vidí majitelé psů a koček
Majitelé psů a koček běžně popisují, že jejich zvíře po smrti jiného zvířete v domácnosti „truchlí“. Autorky studie na makacích rhesus na tohle upozorňují jako na příklad dojmu, ne dat: takové zprávy často pocházejí od lidí, kteří sami zrovna truchlí, a zvíře může jen postrádat parťáka na hraní nebo si zvykat na jinou domácí rutinu. Mezi tím, co lidé chtějí vidět, a tím, co se dá změřit, zůstává mezera. U makaků rhesus na Cayo Santiago se ji teď povedlo aspoň o kousek zaplnit.