Spicomellus afer nosil na krku kostěné bodce dlouhé přes metr, srostlé přímo s kostí krčního límce, a na žebrech měl podobnou výzbroj, jakou dosud nikdo nezaznamenal u žádného jiného živočicha, žijícího ani vyhynulého. Nová studie z fosilií nalezených u marockého města Boulemane ukazuje, že tenhle nejstarší známý obrněný dinosaurus vypadal spíš jako přehlídkové zvíře než jako obrněnec, jakého si pod pojmem ankylosaurus lidé obvykle představí.
Bodce, které nemají obdobu
Tým vedený Susannah Maidmentovou z Natural History Museum v Londýně a Univerzity v Birminghamu a Richardem Butlerem z Univerzity v Birminghamu, spolu s marockým badatelem Drissem Ouarhachem, popsal nový, mnohem kompletnější exemplář druhu Spicomellus afer ve studii nazvané „Extreme armour in the world’s oldest ankylosaur“ (Extrémní brnění u nejstaršího známého ankylosaura), publikované v časopise Nature 27. srpna 2025. Zvíře žilo před více než 165 miliony let ve střední juře, v místech dnešního marockého Boulemane, a je nejstarším známým zástupcem ankylosaurů, skupiny obrněných dinosaurů. Nový nález potvrzuje, že šlo skutečně o ankylosaura, a zároveň odhaluje brnění, jaké se u žádného jiného obratlovce nikdy nenašlo: bodce srostlé přímo s kostí žeber a krčního límce, ne připojené kůží nebo vazivem.
Historie objevu má svůj příběh. V roce 2019 získala Maidmentová od obchodníka s fosiliemi v Cambridgi jedinou žeberní kost s trny přirostlými přímo k jejímu povrchu. Takový rys se u žádného živočicha nikdy předtím nepopsal. Podle jednoho vyprávění o nálezu fosilii zprvu podezírala z padělku, než její pravost potvrdilo CT vyšetření; jde o nepotvrzenou historku z druhotného zdroje, ne o součást samotné studie. Na základě té jediné kosti tým druh pojmenoval v roce 2021. Výprava v roce 2023 přinesla další fosilie a nedávná expedice odkryla i kostěný krční límec s dlouhým bodcem.
Srostlé s kostí, ne přilepené
Rozdíl mezi „nalepeno“ a „srostlo s kostí“ mění celou interpretaci nálezu. Krční bodce dosahují ve fosiliích délky 87 centimetrů a jsou pevně srostlé s kostí límce, ne připojené kůží nebo vazivem, jak to známe u pozdějších ankylosaurů. Autoři studie soudí, že za života zvířete mohly být ještě delší, protože fosilizace obvykle uřízne špičky. Ke krčním bodcům patří ještě velké trny čnící nad kyčlemi, čepelovité kosti po stranách těla a ramenní pláty. Všechna žebra Spicomella, která má tým dosud k dispozici, nesou tři až čtyři velké bodce. Takovou výzbroj žeber nemá žádné jiné zvíře, žijící ani vyhynulé.
K čemu ta výzbroj vlastně byla
Tak nákladné brnění nedává smysl jako obrana. Autoři studie poukazují na to, že podobně přehnaná výzbroj se u žádného jiného ankylosaura nenašla. Brnění pozdějších druhů je mnohem prostší a zjevně sloužilo jen k obraně. Jedno z vysvětlení, které tým nabízí: v době Spicomella ještě nebyli tak velcí predátoři jako o desítky milionů let později, takže si zvíře mohlo dovolit těžké a nápadné bodce, aniž by ho to stálo přežití. Mohly fungovat jako signál pro soky a partnery, podobně jako parohy nebo paví ocas. Jde o okázalost, která se vyplácí v soutěži o pozornost, ne v boji s predátorem.
Mýtus, který padá: brnění prý šlo od jednoduchého ke složitému
Zavedená představa, že obrnění dinosauři šli lineární cestou od skromné ochrany k dokonalému brnění, tady neplatí. Spicomellus, nejstarší známý zástupce skupiny, má naopak nejokázalejší a nejméně prakticky obrannou výzbroj ze všech ankylosaurů, které známe. Brnění pozdějších druhů je podle týmu mnohem jednodušší a sloužilo zjevně jen k obraně, možná proto, že s příchodem větších dravých dinosaurů a později i velkých masožravých savců, krokodýlů a hadů v křídě rostl tlak predátorů. Evoluce brnění tak nešla od jednoduchého ke složitému, ale naopak, od parádního k praktickému.
Ocas, který zatím nikdo nenašel
Konec ocasu Spicomella se dosud nenašel, takže se neví, jakou přesně měl případný „palicovitý“ tvar. Srostlé obratle, tvořící pevnou „rukojeť“, jsou jinak známé jen u pozdějších ankylosaurů s ocasními palicemi. U Spicomella posouvají známý počátek evoluce ocasní zbraně o víc než 30 milionů let dříve, než se dosud předpokládalo. Jestli ocas nakonec nesl obrannou zbraň, nebo šlo o další součást předváděcí výbavy, zůstává otevřené, stejně jako otázka, zda ocasní brnění u ankylosaurů obecně sloužilo spíš obraně, nebo sociální signalizaci. Konečný tvar té případné zbraně nikdo zatím nenašel.