Pes, který právě sledoval cizího člověka nakrmit jiného psa, si ho vzápětí nevybíral o nic častěji než člověka, který žrádlo odepřel. Zjistila to studie Hoi-Lam Jim a kolegů z Kjótské univerzity, publikovaná v časopise Animal Cognition 28. června 2025. Testovali čtyřicet domácích psů (Canis lupus familiaris), mladých, dospělých i seniorů, a napříč všemi skupinami nenašli žádnou statisticky významnou preferenci pro toho štědrého.
Tři čísla, ne dojem
Výzkumníci nehodnotili náladu od oka. Sledovali tři konkrétní ukazatele: ke kterému člověku pes zamířil jako první, jestli na něj skáče, a jak dlouho se u něj zdrží, tedy jak blízko zůstává. Je to standardní sada z testů psí sociální kognice, tedy schopnosti odvozovat a zpracovávat informace o chování druhých, která umožňuje měřit přitažlivost bez dohadů o tom, co pes „cítí“. Ani jeden ze tří ukazatelů nevyšel ve prospěch štědrého člověka, ani po pozorování cizí interakce, ani po přímé zkušenosti, kdy pes sám zažil, kdo ho nakrmil a kdo ne.
Proč jsme čekali něco jiného
Lidé dobře odhadují pověst druhých: sledujeme, kdo je štědrý a kdo podvádí, a stavíme na tom spolupráci. Snadno to promítáme na psa, protože psi čtou naši momentální náladu a mimiku lépe než většina ostatních zvířat. Jenže přečíst, že je člověk teď naštvaný, je jiná dovednost než sledovat, jak se ten člověk chová k někomu třetímu, a z toho odvodit obecnou vlastnost, se kterou se dá počítat i jindy. Druhé je kognitivně náročnější úkol: vyžaduje odhadnout záměr, zobecnit ho a použít v nové situaci. Jiné kognitivně komplexní a sociální druhy, třeba šimpanzi, si podle dosavadních studií reputaci člověka dokážou vytvořit oběma cestami, přímou zkušeností i pozorováním. U psů se v tomto testu nepotvrdila ani jedna z nich.
Vlci to naznačili už dřív
Podobný neúspěch zaznamenal dříve i Wolf Science Center v Rakousku, kde stejný typ testu prošli smečkoví psi a vlci; žádný z nich si reputaci jednotlivých lidí nevytvořil. Tehdy se to vysvětlovalo tím, že zvířata žijící ve smečce nemají tolik zkušeností s tím, jak jeden člověk individuálně jedná s jedním zvířetem. Kjótská studie tuto výmluvu otestovala záměrně: vzala zkušené domácí psy, kteří s lidmi jednotlivě interagují denně. Výsledek se nezměnil.
Mýtus, který tím padá
Padá představa psa jako přirozeného detektora dobra: že prý instinktivně pozná, kdo to s ním, a s lidmi kolem, myslí dobře, bez jakéhokoli učení. V obou verzích testu, po pozorování i po vlastní zkušenosti s krmením, se tahle intuice nepotvrdila. Neznamená to, že jsou psi k lidem lhostejní. Znamená to, že konkrétní schopnost, totiž odvodit něčí charakter ze sledované interakce se třetí osobou a použít to při výběru, se v tomto laboratorním testu s výběrem ze dvou lidí prostě nenašla. Podle spoluautorky Hoi-Lam Jim je zjevné, že tvorba reputace je i u psů, kteří s lidmi tak úzce spolupracují, složitější, než se čekalo.
Co věda ještě neví
Otevřené zůstává, jestli psi pověst lidí skutečně nevnímají, nebo jestli ji jen neumí projevit zrovna v tomto typu testu. Výběr ze dvou lidí je totiž jen jeden ze způsobů, jak se dá sociální poznání zvířat měřit. Otevřené je i to, jak by dopadli psi s jinou životní zkušeností, třeba volně žijící, asistenční nebo policejní psi, kteří s lidmi interagují jinak než domácí společník. Autoři studie sami navrhují toto srovnání jako další krok.