Novému druhu hlubinné chiméry z vod u Nového Zélandu dala jeho objevitelka jméno po vlastní babičce. Harriotta avia v roce 2024 popsala Brittany Finucci z NIWA (Národní institut pro výzkum vod a atmosféry na Novém Zélandu) spolu s Davidem Ebertem z Pacific Shark Research Center při San Jose State University a Dominique Didierovou z Millersville University v Pensylvánii. Práci zveřejnil časopis Environmental Biology of Fishes. Latinsky avia znamená babička, Finucci tím jménem chtěla ocenit svou babičku, která ji podle jejích slov celou vědeckou kariéru hrdě podporovala.
Chrupavka místo kostí, trn místo pěsti
Harriotta avia patří mezi chiméry, chrupavčité ryby s hladkou kůží, která se u dospělých jedinců olupuje, žádné šupiny jako u běžných ryb tu nejsou. Typové exempláře, tedy jedince, podle kterých byl druh formálně popsán, sesbírali vědci na Chatham Rise, mořském dně východně od Jižního ostrova Nového Zélandu, v hloubkách až 2 600 metrů. Tělo má štíhlé, čenich protáhlý, úzký a zploštělý, oči velké a barvu čokoládově hnědou. Loví zobákovitými zubními destičkami, kterými drtí korýše, měkkýše a chobotnice. Samci mají tyčinkovité pánevní klasery, orgány, kterými přenášejí spermie do těla samice; ta pak klade vejce v pouzdrech a embrya se v nich živí žloutkem až do vylíhnutí. Na první hřbetní ploutvi nese dlouhý zubatý trn, zdokumentované jsou případy, kdy jím chiméra bodla predátora, včetně člověka.
Proč zrovna babička
Jméno není jen osobní gesto. Skupina chimérotvárných vznikla v karbonu, asi před 375 miliony let, ve stejné době jako žraloci. Podle Dominique Didierové, jedné ze spoluautorek popisu, se fosilie z té doby dnešním chimérám podobají natolik, že se jim někdy říká živoucí fosilie. Harriotta avia tak nese jméno babičky, které sedí nejen citově, ale i evolučně: skupina, ze které pochází, je jednou z nejstarších dodnes žijících linií paryb.
Není to žralok, i když se mu tak přezdívá
Anglicky se chimérám říká „ghost sharks“, tedy přízrační žraloci, a rodové jméno chiméra odkazuje na řeckou mytologickou příšeru se lví hlavou, kozím tělem a hadím ocasem. Přesto žraloci nejsou. Jsou to jejich vzdálení příbuzní, se kterými sdílejí hladkou kůži a chrupavčitou kostru, ale od společného předka se oddělili právě v karbonu, popsaném výše. Jde o samostatnou evoluční větev, ne o podskupinu žraloků, jakkoli by to jméno napovídalo.
Co se o chimérách pořád neví
Není jasné, jak velké mohou chiméry dorůst, ani kolik dalších druhů čeká na popsání. Nikdo přesně neví, jak se k páření navzájem hledají. Didierová by ráda znala místa, kde chiméry kladou vejce a kde se shlukují čerstvě vylíhlá mláďata, ta se podle ní nacházejí jen velmi vzácně. V roce 2022 se vědcům při průzkumu stejné oblasti povedlo najít jedno mládě chiméry, což ukazuje, jak řídký takový nález je. Chybí proto i spolehlivý způsob, jak chimérám určit stáří. Finucci v této souvislosti zmiňuje jiné dlouhověké hlubokomořské paryby, jako je grónský žralok, ale jen jako inspiraci pro otázku, ne jako odpověď: jestli chiméry rostou podobně pomalu a dožívají se podobného věku, se zatím neví.
Čtyřicet let trpělivosti
Dominique Didierová studuje chiméry od roku 1983, přitahovalo ji, jak málo se o nich vědělo. Za tu dobu sledovala, jak se z okrajové skupiny stala zvířata, kterým popis Harriotta avia přinesl pozornost mezinárodních médií. Fraser z University of Florida, který se na výzkumu nepodílel, označil popis za důkladný a dodal, že potvrzuje vody kolem Austrálie a Nového Zélandu jako klíčové stanoviště chimér. Ze zhruba 59 v současnosti známých druhů chimérotvárných jich bylo 27 popsáno v posledních dvaceti letech, zejména díky technologiím jako dálkově ovládané ponorky. Tři z nich, včetně Harriotta avia, přibyly jen v roce 2024.