Lední medvěd (Ursus maritimus) z populace Barentsova moře na Špicberkách je od roku 2000 v lepší tělesné kondici než dřív. Děje se to přesně v období, kdy mu mizí mořský led rychleji než téměř kdekoli jinde v Arktidě. Zjistil to Norský polární institut (Norwegian Polar Institute) na vzorku 770 dospělých medvědů a 1188 odchytů z jarního monitoringu mezi lety 1995 a 2019. Studii vedl Jon Aars, výsledky vyšly v časopise Scientific Reports v roce 2026.
Index tělesné kondice, míra postavená na tělesné délce a obvodu hrudníku, mezi lety 1995 a 2000 klesal. Pak se ale obrátil: od roku 2000 stoupá, zatímco počet dní bez ledu za sledované období vzrostl přibližně o sto, tedy zhruba o čtyři dny ročně. Ve statistických modelech, které autoři použili, se předpokládaný negativní vliv oteplení a mizejícího biotopu vůbec neprojevil.
Jak sob nahradí tuleně
Mizející led obvykle žene medvědy k delšímu plavání a delšímu pobytu na souši, kde jsou odkázaní na chudší zdroje, například vejce. Přesně tenhle scénář popisuje studie z Beaufortova moře: čím víc času tamní medvědi tráví na pevnině, tím víc nahrazují tuleně kroužkované (Pusa hispida) potravou s nižší energetickou hodnotou, a s tím klesá jejich přežití. Autoři špicberské studie navrhují jiný mechanismus. Populace svalbardských sobů (Rangifer tarandus platyrhynchus), dřív zdecimovaná přelovem, se znovu zvětšila a v posledních letech přibývá pozorování, kdy je medvědi loví, právě v létě, kdy by jinak jen přežívali hlady. K tomu se přidávají tuleni obecní a mroži jako doplňkový zdroj, a taky zdechliny velryb, které se na Špicberkách běžně vyplavují a dokážou uživit medvěda i přes rok. Druhý navržený mechanismus se týká samotných tuleňů kroužkovaných: když ledu ubývá, zvířata se tísní na menší ploše zbylých ker, a to z nich dělá pro medvěda snáz ulovitelnou kořist.
Co ještě nevíme
Bioložka Alice Goddenová z University of East Anglia, která se na studii nepodílela, upozorňuje na paralelu z jižního Grónska, kde byly u tamních medvědů popsány genetické varianty ovlivňující metabolismus tuku a snášení tepla. Zajímá ji, jestli podobnou adaptaci nemá i populace z Barentsova moře, u té to ale zatím nikdo neprokázal. Otevřená zůstává i konkurenční vysvětlení, které do diskuse přinesli kritici studie: lepší kondici mohla stejně dobře způsobit vyšší primární produktivita moře, tedy víc řas a s nimi víc nebo tučnějších tuleňů díky delším letním obdobím bez ledu, bez jakékoli spojitosti se sobem. Sám Aars navíc přiznává, že nezná kritickou hranici, kolik dní ledu v roce medvěd minimálně potřebuje, než jeho kondice začne klesat.
Mýtus, který to bourá
Rozšířená představa zní: míň ledu rovná se hubnoucí, strádající medvěd. U populací v Hudsonově zálivu a v jižním Beaufortově moři to skutečně platí, tam úbytek ledu měřitelně srazil přežití i kondici. Špicberská populace ale ukazuje, že to není univerzální zákon: podle biologa Johna Whitemana se kondice tamních medvědů mezi lety 1995 a 2019 měnila jen málo, přestože led mizel obzvlášť rychle. Mediální ohlasy na studii z ledna 2026 to ale posunuly dál a psaly o tom, že medvědi teď prokazatelně loví víc sobů a mrožů. To kritici studie odmítají: práce podle nich neobsahuje žádná data, která by ukazovala, že medvědi kolem Špicberků skutečně jedí víc mrožů nebo sobů než dřív. Zůstává to hypotéza, ne potvrzený posun v jídelníčku.
Malé okno, ne trvalá výhra
Sám Aars řekl agentuře AFP, že nárůst tělesné kondice během tak výrazné ztráty ledu byl pro tým překvapením. Zatím podle něj nejsou žádné známky dramatického poklesu přežití nebo rozmnožování. Zároveň ale varuje, že medvěd potřebuje mořský led jako loveckou plošinu po minimální dobu v roce, a pokud oteplování v Barentsově moři, které se za poslední čtyři dekády oteplilo víc než jiné části Arktidy, tempem až o dva stupně Celsia za deset let, bude pokračovat, kondice špicberských medvědů dlouhodobě klesne. Odhad populace z roku 2004 mluvil o 1 900 až 3 600 jedincích, možná od té doby vzrostla. Studie tak nepopisuje šťastný konec, ale mezeru mezi tím, co medvěd ztrácí, a tím, co si zatím dokáže nahradit.