Bezpečná hladina, která bezpečná není
Regulační modely předpokládají, že delfíni při hladinách sonaru, které mají vojenské normy za neškodné, nic neudělají. Přímo v otevřeném oceánu to dopadlo jinak. Studie Brandona Southalla a jeho týmu z UC Santa Cruz, publikovaná 23. října 2024 v Royal Society Open Science, přinesla první přímé behaviorální měření reakce delfínů na vojenský sonar v terénu, a výsledek se s regulačními odhady neshoduje o celé řády.
Výzkumníci pracovali se 34 skupinami delfínů, v součtu tisíce jedinců dvou poddruhů: delfína obecného krátkonosého (Delphinus delphis delphis) a delfína obecného dlouhonosého (Delphinus delphis bairdii). Skupiny dostávaly řízené expozice simulovaného nebo skutečného operačního středofrekvenčního sonaru amerického námořnictva; část skupin sloužila jako kontrola bez zvuku. Skupiny exponované sonaru měnily pohyb, přestavovaly formaci a vzdalovaly se. Kontrolní skupiny nikoli. Southall a kol. popisují prahy, při nichž reakce nastupovaly, jako „o celé řády nižší“ oproti hodnotám, od nichž současné modely vůbec předpokládají jakoukoli odpověď. Před touto studií přímá behaviorální data pro oba poddruhy neexistovala, a přesto regulační odhady vyčíslovaly potenciálně zasažené populace v řádu milionů jedinců ročně.
Zvíře, které existuje ve zvuku
Vojenský středofrekvenční sonar pracuje v pásmu 1–10 kHz, nejčastěji kolem 3–4 kHz. Právě toto frekvenční okno není pro delfíny obecné neutrální pozadí, je to kanál, přes který hejna komunikují, koordinují lov a drží skupinu pohromadě. Sonar v tomto rozsahu proto nevstupuje do světa delfína jako vzdálený hluk, ale přímo do komunikačního prostoru, který skupina nutně potřebuje k tomu, aby zůstala skupinou. Zvířata reagují při hladinách označených regulátorem za zanedbatelné, protože slyší ohrožení svého akustického prostoru dříve, než vnímají zvuk jako hluk. Companion studie Caseyové a kol. publikovaná v PLOS ONE ve stejném roce, navíc zjistila, že delfíni obecní v reakci na sonar ve pásmu 3–4 kHz detekovatelně mění produkci hvízdnutí a tato změna trvala v průběhu opakovaných expozic bez náznaku přivykání.
Centimetry v otevřeném oceánu
Zachytit jemné pohybové reakce rychlých, sociálních zvířat v otevřeném oceánu je metodicky náročný problém. Southallův tým ho řeší trojkombinací: drony s fotogrammetrií určují polohu každého delfína v hejnu s přesností na centimetry; síť ponořených akustických rekordérů zachycuje, co zvíře v daném okamžiku slyší a při jaké hladině; pozorovatelé na pobřeží s teodolitem doplňují kontextuální data o pohybu skupin. Sonarové experimenty pracovaly s frekvencemi 3,5–4 kHz, délkou pingu 1,6 sekundy a zdrojovou hladinou 212 dB re 1 µPa RMS; puls byl vysílán každých 25 sekund v expozici až 24 pingů za desetiminutovou fázi. Dřívější odhady dopadů musely vycházet z modelů nebo z dat jiných kytovců, protože přímá terénní data neexistovala. Nyní existují a liší se od modelů o celé řády.
Dvě tiché přesvědčení, obě špatně
Regulační rámce stály na dvou předpokladech. První: modely správně odhadují, od jaké hladiny zvuku delfíni mění chování, na tomto základě byly vyčíslovány odhady zasažených zvířat v řádu milionů ročně, bez jediného přímého behaviorálního datového bodu pro oba studované poddruhy. Southall et al. 2024 tento předpoklad vyvrací naměřenými prahy dramaticky nižšími, než modely předpokládaly. Druhý předpoklad: přesné behaviorální měření na volně žijících delfínech v otevřeném oceánu je technicky neproveditelné, takže modely jsou tím nejlepším, co regulace mít může. Toto přesvědčení vyvrací samotná existence studie a centimetrově přesné trajektorie útěku pořízené v terénu. Oba předpoklady padly zároveň, byly racionálním odhadem za nepřítomnosti dat. Data teď jsou.
Stopy útěku máme. Přepis pravidel zatím ne.
Studie zodpovídá, při jaké hladině a jakým způsobem delfíni obecní reagují. Nezodpovídá otázky stejně naléhavé pro ochranu populací: jaké jsou dlouhodobé nebo kumulativní důsledky opakované sonarové expozice pro skupinovou soudržnost, reprodukci nebo kondici jedinců? Platí nalezené prahové hodnoty i pro populace delfína obecného jinde na světě, nebo jsou specifické pro jihokaliforniské populace? Uvnitř studie zůstává také nevyřešená mezera: delfín obecný krátkonosý vykazoval konzistentnější pohybové reakce než delfín obecný dlouhonosý. Autoři poznamenávají, že kontextuální rozdíly mohly omezit detekovatelné typy odpovědí u dlouhonosého poddruhu, biologické vysvětlení však chybí. Klíčová otázka přesahující terén: zareagují regulační orgány revizí prahových hodnot, nebo výsledky zůstanou v odborné literatuře bez normativních důsledků? Centimetrové stopy útěku v otevřeném oceánu existují. Co s nimi udělá regulace, je dosud otevřené.