Sto let, půl tuny, třicet centimetrů
Obrovský krakatice (Mesonychoteuthis hamiltoni) je nejtěžší bezobratlý živočich na Zemi. Potvrzené maximum: 495 kilogramů, samice zachycená v Rossově moři v roce 2007, dnes uchovaná v Muzeu Nového Zélandu Te Papa Tongarewa. Odhadovaná délka přes sedm metrů, oči o průměru až 28 centimetrů, největší přímé měření v historii zoologie. A přesto: od formálního popisu druhu v roce 1925 do 9. března 2025 nikdo nikdy neviděl toto zvíře živé v přirozeném prostředí. První, kdo ho uviděl, uviděl průsvitné mládě o délce třicet centimetrů.
Co je průsvitné, to neexistuje
Průsvitnost mláďat M. hamiltoni není vývojový mezistupeň čekající na pigment. Jde o funkční stav tkání: tělo světlo propouští namísto odrazu, takže zvíře nemá ani stín, ani siluetu viditelnou z boku. V pelagické vodě je optická neviditelnost nejúčinnější obrana, jakou si lze představit. Srovnatelný princip funguje u medúz, larev ryb i příbuzného krakatice skleněného (Galiteuthis glacialis) z čeledi Cranchiidae.
Tělo dospělých exemplářů je neprůhledné a svalnatě kompaktní, s pláštěm kolem dvou a půl metru u největších zaznamenaných kusů. Žádný živý dospělý jedinec však nebyl nikdy pozorován v přirozeném prostředí, zbarvení, postoj, chování v hloubce zůstávají otevřenými otázkami. Veškerá dosavadní znalost dospělé morfologie pochází z mrtvých nebo umírajících exemplářů.
Háčky uprostřed ramen: jak ho vědci poznali
Záběry z 9. března 2025 pořídil podmořský robot ROV SuBastian spuštěný z výzkumné lodi Falkor (too) (Schmidt Ocean Institute) ve hloubce 600 metrů u Jižních Sandwichových ostrovů v rámci 35denní expedice Ocean Census. Záběry ověřili přes telepresence systém lodi Dr. Kat Bolstad z Auckland University of Technology a Dr. Aaron Evans, specialista na čeleď Cranchiidae, ani jeden fyzicky na palubě.
Klíčovým znakem identifikace jsou otočné háčky uprostřed všech osmi ramen. Příbuzný krakatice skleněný nese háčky výhradně na vrcholech dvou delších loveckých chapadel, tento diagnostický rozdíl oba druhy oddělí i ze záznamu. Háčky slouží k uchycení a fixaci kořisti; rozmístění po celé délce ramen kompenzuje relativně kratší chapadla ve srovnání s obřím krakaticí (Architeuthis dux).
Rovnou druhý mýtus: obrovský krakatice je nejtěžší chobotnice na Zemi, ale nikoli nejdelší. Obří krakatice dosahuje celkovou délkou kolem třinácti metrů díky výrazně delším chapadlům. M. hamiltoni je mohutnější a těžší; Architeuthis dux delší. Obě tvrzení se v literatuře pravidelně zaměňují.
Vědec v řídicí místnosti, chobotnice v šesti stech metrech
25. ledna 2025 sledoval Dr. Thom Linley z Muzea Nového Zélandu Te Papa Tongarewa záběry z ROV SuBastian z řídicí místnosti lodi Falkor (too) při expedici v Bellingshausově moři. Ve hloubce 687 metrů se objevil krakatice skleněný (Galiteuthis glacialis). Linley zastavil sestup robotu a přes vzdálené připojení upozornil Dr. Bolstad, šlo o první potvrzené záběry živého G. glacialis v přirozeném prostředí. Jeho věta zachycená CNN: „Vím, že je to roztomilá malá chobotnice, ale tohle by mohlo být důležité.“
Dvě historická první zaznamenání dvou různých druhů, obě zprostředkovaná telepresence systémem téže lodi, v průběhu jediné expedice. ROV SuBastian eviduje od roku 2020 první potvrzené záběry nejméně čtyř druhů hlavonožců.
Co jsme „věděli“, jsme složili z žaludků
Formální popis druhu z roku 1925 sestavil britský zoolog Guy Coburn Robson na základě dvou fragmentů ramen nalezených v žaludku vorvaně. Do roku 2025 pocházelo prakticky vše, co věda o druhu zveřejnila, ze stejných zdrojů: zbytků v žaludcích vorvaňů a antarktických albatrosů, z jedinců umírajících na hladině nebo náhodně tažených sítěmi, a z hrstky muzejních exponátů. Podle práce McClaina a kol. z roku 2015 bylo jako kompletní exempláře popsáno dvanáct kusů.
Záběr průsvitného mláděte ukázal vývojové stadium, o němž věda prakticky nic nevěděla, ne proto, že by výzkum selhal, ale proto, že jiná data dostat nebylo možné.
Od třiceti centimetrů k půl tuně: a nikdo neví jak
Celý životní cyklus M. hamiltoni zůstává z velké části nepopsaný. Kde mláďata po průsvitné fázi tráví další vývojová stádia? Jak rychle tělo nabírá hmotu, z třiceti centimetrů na 495 kilogramů, jeden z největších růstových skoků u bezobratlých vůbec? Kdy průsvitnost mizí a co tento přechod řídí? Kde a jak se druh rozmnožuje? Předpokládá se, že vejce jsou uložena v plovoucí hmotě, ale nikdo to přímo nepozoroval.
Studie Nilssona, Warranta a kol. z roku 2012 publikovaná v časopise Current Biology navrhla, že oči o průměru 27 centimetrů slouží primárně k rozpoznávání bioluminiscenčních predátorů, konkrétně vorvaňů, na vzdálenost přes 120 metrů. Navazující práce tuto hypotézu zpochybnila: velké oči mohou být vedlejším produktem celkové tělesné velikosti. Obě hypotézy jsou nadále otevřené.
Mohutné zobáky nalezené v žaludcích vorvaňů naznačují existenci exemplářů větších než jakýkoli fyzicky získaný kus. Záběr třiceticentimetrového průsvitného mláděte na tyto otázky odpověď nedal. Potvrdil jen, že zvíře tam je, a že začíná průhledné.