730 n. l.: Datum, které překreslilo mapu
Nejstarší kost domácí kočky (Felis catus) nalezená v Číně pochází z doby zhruba před 1 296 lety. To je přibližně 950 let poté, co skončila dynastie Chan, ve které se příchod koček do Číny tradičně předpokládal.
Tým vedený profesorem Luo Shujinem z Pekinské univerzity sekvenoval jadernou i mitochondriální DNA ze 22 kočičích kostí ze 14 čínských nalezišť pokrývajících asi 5 000 let záznamu. Výsledky srovnal s daty 130 moderních a starověkých eurasijských koček. Studie, jejíž vedoucí autorkou je Yu Han z Pekinské univerzity a Oxfordské univerzity, vyšla 27. listopadu 2025 v časopisu Cell Genomics.
Nejstarší ze 14 potvrzených jedinců domácí kočky v souboru pochází z lokality Tongwan City v provincii Shaanxi a je radiouhlíkově datován na přibližně rok 730 n. l. do dynastie Tchang, tedy do doby, kdy v Evropě Karel Martel zastavoval arabský postup u Poitiers a arabský svět překládal Aristotela.
Klec, ne step: jak kočka přežila tisíc kilometrů pouště
Všech 14 domácích koček v souboru sdílí jednu mitochondriální linii označovanou jako kladus IV-B, která je mezi evropskými a západoasijskými kočkami vzácná. Nejbližší genetická shoda pochází ze starověké kočky nalezené v Džanketu (Jankent) v Kazachstánu, datované mezi roky 775 a 940 n. l. Podle studie jde o nejstarší dosud zdokumentovanou domácí kočku podél Hedvábné stezky.
Genomová analýza celého souboru 130 eurasijských jedinců ukazuje na původ čínských domácích koček v levantské oblasti, tedy na východním pobřeží Středomoří, a na přesun přes Střední Asii v době, která odpovídá vrcholnému období Hedvábné stezky, přibližně 500 až 800 n. l.
Genetická homogenita, celá čínská linie z jediného kladusu, je podle autorů studie klíčová pro pochopení způsobu přepravy. Postupné šíření z komunity do komunity, jaké vidíme u jiných domestikovaných zvířat, by různorodost zachovalo. Jeden kladus napříč čtrnácti jedinci naznačuje přepravu malé skupiny zvířat v kontrolovaných podmínkách: klecích nebo bednách. Z pohledu kočky: poprvé v historii ji vzali na cestu a ani se nezeptali.
Tributární kočka: proč elita chtěla bílého samce s dlouhým ocasem
Tongwanský exemplář nebyl obyčejný lovec hlodavců. Genomová rekonstrukce ukázala, že šlo o zdravého samce s dlouhým ocasem, krátkou srstí a zcela nebo převážně bílým zbarvením. Autoři studie interpretují tato zvířata jako prestižní tributy, exotické dary posílané elitě, nikoli pracovní nástroje pro sklady obilí.
A tady přichází druhé proč. Podíl bílých koček zůstává ve východní Asii dodnes vyšší než kdekoli jinde na světě. Autoři studie to propojují přímo s tímto „hrdlem lahve“ z 8. století: pokud celá populace čínských domácích koček pochází od malého počtu tributárních zvířat s bílým zbarvením, tzv. zakladatelský efekt, kdy náhodné rysy první skupiny se v izolované populaci zesilují a udržují, genetický otisk bílé srsti amplifikuje napříč generacemi.
Každá bílá kočka ve východní Asii může nést ve své DNA vzpomínku na pár zvířat v přepravní bedně z 8. století.
Levhartí kočka nebyla předchůdcem. Byla to jiná kočka.
V Číně existuje starší příběh o kočkách a lidech, ale ten se týká zcela jiného druhu.
Kosti ze shaanxijských lokalit datované přibližně před 5 400 lety patří levhartí kočce (Prionailurus bengalensis). Tento nález byl dříve vykládán jako doklad raného domestikačního procesu v Číně. Studie v Cell Genomics tuto interpretaci vyvracuje ze dvou stran.
Za prvé: levhartí kočka je jiný druh než domácí kočka (Felis catus). Sdílení prostoru s lidmi v zemědělských komunitách po dobu asi 3 500 let, od neolitu zhruba do roku 150 n. l. se domestikaci rovnat nedá. Žádná linie vedoucí k Felis catus z těchto zvířat nevznikla. Ze 22 analyzovaných jedinců pokrývajících přibližně 5 000 let čínského záznamu není jediný potvrzený předchůdce dnešní domácí kočky z doby před rokem 730 n. l.
Za druhé: geometrická morfometrika (analýza tvaru kostí) a dřívější genomové práce, na které studie navazuje, identitu levhartí kočky v těchto kontextech nezávisle potvrdily. Mýtus o domestikaci v Číně v době dynastie Chan tedy nestojí, nestojí ani stratigraficky, ani geneticky.
Co studie ještě neřekla
Přesný průběh trasy zůstává inferenční. Spojení přes Džankent v Kazachstánu autoři sami označují jako lákavé vodítko, nikoli jako prokázanou cestu, počet mezizastávek, konkrétní populace v rámci Levanty, která zvířata poskytla, ani přesný počet přepravovaných koček genomová data neurčují.
Stejně nejasný je osud levhartích koček poté, co domácí kočky do Číny dorazily. Záznamy ukazují, že levhartí kočky z lidských sídlišť mizí zhruba do 150 n. l. tedy ještě před příchodem domácích koček. Zda šlo o ekologické vytlačení, změnu zemědělských podmínek nebo o něco zcela jiného, studie neřeší. A otevřená zůstává i otázka, zda 3 500 let soužití levhartí kočky s člověkem mohlo mít jakékoli behaviorální důsledky, aniž by vedlo k domestikaci. Zatím nevíme.
Když archeoložka ztratí vědecký nadhled a má naprostou pravdu
Melinda Zederová, archeoložka ze Smithsonova Národního muzea přírodní historie, která do studie nebyla zapojena, nazvala napojení na Hedvábnou stezku výrazem „really boffo“, přibližně: „naprosto skvělé“, a celou práci označila za „knockout study“, tedy studii, která nokautuje. Zederová se domestikací zvířat zabývá profesně; její nekontrolované nadšení není virální rozruch, ale oborový signál.
A zároveň je to povolení zasmát se: věda o kočkách se raduje ze svých nálezů stejně upřímně jako zbytek internetu. Jen s lepšími daty.