Žába, kterou nikdo sto let neviděl, se poznala právě proto, že nikde nebyla
Genetici z Universidad Técnica Particular de Loja porovnali DNA dvou samic Pristimantis ruidus se záznamy pětatřiceti příbuzných druhů rodu Pristimantis v genové bance. Výsledek: nulová shoda. To nebyla slepá ulička. Byl to důkaz. Druh nikdy žádný genetický vzorek do databáze neposkytl, protože od roku 1922 nebyl v přírodě zdokumentován živý jedinec.
Žába z konzervovaných exemplářů
Příběh P. ruidus začíná v roce 1922, kdy americký zoolog George H. Tate přivezl ze sběratelské výpravy do ekvádorských And konzervované exempláře z oblasti Molleturo v provincii Azuay, ve výšce 2 317 metrů nad mořem. Herpetolog John D. Lynch tato muzejní data zpracoval a v roce 1979 druh formálně popsal: charakteristická hrbolatá kůže s četnými nízkými bradavicemi a hrbolky, záhyb ve tvaru písmene W na hřbetě, chybějící vnější ušní bubínky splývající s povrchem hlavy. Druh dostal jméno a zůstal pouhou muzejní položkou. IUCN ho zařadila na seznam „pravděpodobně vyhynulých“ (Possibly Extinct).
V listopadu 2022 nalezl biolog Juan C. Sánchez-Nivicela se svým týmem v Rezervaci ochrany přírody Quitahuaycu, přibližně šest kilometrů severovýchodně od místa původního nálezu, dvě živé samice: první zdokumentované živé jedince druhu v historii vědy. Výsledky studie „One hundred years of solitude: The rediscovery of Pristimantis ruidus in the southern Andes, Ecuador“ publikoval tým 13. srpna 2024 v časopisu Zoosystematics and Evolution (ročník 100, číslo 3, strany 1107–1120, doi: 10.3897/zse.100.119662). Obě samice měřily 20,1 a 30,0 milimetrů od čenichu k řiti, holotyp z roku 1922 dosahoval 38,4 milimetru.
Mechanismus: co to znamená, když DNA nikde není
Genetici porovnali vzorky obou samic (mitochondriální geny 12S a 16S rRNA a jaderný gen RAG-1) se záznamy pětatřiceti příbuzných druhů Pristimantis v genové bance. Žádná shoda. Druh byl geneticky natolik odlišný od všech databázovaných příbuzných, že samotná absence jakékoli shody fungovala jako jednoznačný identifikátor jedinečné vývojové linie. Souběžně morfologové z Universidad San Francisco de Quito potvrdili fyzické znaky popsané Lynchem: hrbolatá kůže, W-záhyb, žádné viditelné ušní bubínky. Sánchez-Nivicela a kol. to uvádějí v práci z roku 2024 jako metodicky klíčový moment: neexistence záznamu se stala podmínkou průkazu.
Fylogenetická analýza navíc ukázala, jak Sánchez-Nivicela a kol. ve studii interpretují, že P. ruidus je sesterským druhem Pristimantis philipi, žabky omezené na páramo masivu Cajas v témže pohoří. Autoři z toho vyvozují alopatrický speciační proces: odloučení populací do různých výškových pásem téhož pohoří.
Znovuobjevená žába jako právní nástroj
Molleturo není nedotčená divočina. Lesy na andských předhořích západního Ekvádoru si zachovaly pouhých třicet procent původního rozsahu, tento odhad uvádí National Geographic ve zprávě odkazující na terénní data Sánchezova týmu. Autoři studie explicitně argumentují, že formálně zdokumentovaný ohrožený druh mění právní prostředí. Posudky o vlivu na životní prostředí v Ekvádoru lze napadnout, pokud nezohledňují zaznamenané ohrožené druhy, a P. ruidus teď zaznamenán je, s přesnou lokalitou, souřadnicemi a genetickým profilem.
Precedent existuje: v roce 2016 byli čtyři živí jedinci rosničky Atelopus longirostris, neviděné od roku 1989, znovu nalezeni v provincii Imbabura. Podle studie Tapii a kol. z roku 2017 v časopisu Herpetological Conservation and Biology použily v roce 2019 ochranářské organizace a místní komunity severního Ekvádoru tuto žábu v právním řízení proti těžebním koncesím projektu Llurimagua. Z vědecké kuriozity se stává citovatelný argument v konkrétním sporu o konkrétní prales.
Mýtus, který právě umřel: „pravděpodobně vyhynulý“ jako tichý ortel
Kategorie IUCN „pravděpodobně vyhynulý“ funguje v praxi jako přesměrovač: druh technicky zůstává evidován, ale vědecká pozornost i ochranné prostředky odcházejí jinam. P. ruidus byl takto zařazen a přes sto let nevzbudil žádné cílené terénní pátrání. Tým v diskusi ke studii upozorňuje na konkrétní důvod přehlédnutí: historické výzkumy obojživelníků v regionu probíhaly přes den, přičemž Lynch ve svém popisu z roku 1979 zaznamenal, že původní exempláře byly nalezeny pod kameny. Noční průzkum u potočního břehu přinesl výsledek po sto dvou letech.
Sánchez-Nivicela a kol. formulují otevřenou výzkumnou otázku: kolik ekvádorských obojživelníků vedených jako vyhynulé ve skutečnosti přežívá v dosud neprobádaných mikro-habitatech? Ortega-Andrade a kol. zhodnotili v roce 2021 v časopisu PLOS ONE 635 druhů ekvádorských obojživelníků a zjistili, že 57 procent z nich (363 druhů) je ohrožených. Odpověď zatím není známa.
Co stále nevíme: dvě samice nejsou populace
Nalezeny byly dvě samice, to je vše, co věda o živém P. ruidus zatím má. Celková velikost populace v Molleturu není známa. Herpetolog Diego Armijos Ojeda označil toto místo v rozhovoru pro National Geographic za potenciálně jedinou světovou lokalitu druhu, ale systematický průzkum dalších lokalit nebyl proveden. Samci, hlasové projevy, rozmnožovací chování, vajíčka ani larvy nebyly nikdy zdokumentovány. Genetický materiál obou samic tým použije jako referenční vzorek pro budoucí určování příbuzných nebo nově popsaných druhů, první genetická stopa druhu za sto dva let existence jeho vědeckého popisu.
Noc, sopka a padlý kmen
Následující odstavec je vyprávěním jednoho okamžiku z terénního záznamu, anekdota, ne pravidlo. Zdroj: Sánchez-Nivicela a kol. 2024; National Geographic.
V listopadu 2022 prohledával Sánchezův tým při úplňku prales Quitahuaycu za nepřetržitého dunění sopky Sangay. U padlého kmene spatřili dvě malé žabky: hrbolatá kůže, W-záhyb, žádné viditelné ušní bubínky, přesně jak Lynch v roce 1979 zapsal. Teprve v laboratoři, po porovnání s Lynchovým popisem a po genetické analýze, se ukázalo, na co se tým díval. Sánchez-Nivicela to popsal slovy: „Byli jsme úplně šílení nadšením. Bylo to perfektní. Popis sedí perfektně.“