Hřbitov, který se hýbe
Po masovém páření u pobřeží Kalifornie samice kalmara opalinového (Doryteuthis opalescens) umírají přímo na vlastních snůškách vajec, vyčerpáním nebo zraněními, která jim způsobili partneři při agresivním páření. Těla matek i samců zůstávají rozeseta mezi desítkami trubkovitých bílých tobolek, z nichž každá skrývá až tři sta vyvíjejících se embryí. Do těchto rosolovitých pouzder se zavrtávají drobní červi zbarvení do syté červeně. Barvu jim dává hemoglobin, který jim umožňuje dýchat i v prostředí s nízkým obsahem kyslíku, jaké panuje mezi tisíci namačkanými vajíčky.
Mýtus o vetřelci, který žere embrya
Dlouho se předpokládalo, že mnohoštětinatý červ Capitella ovincola je predátorem kalmařích vajec. Biologové ho totiž nacházeli přímo uvnitř tobolek, obklopeného embryi ze všech stran. Výzkum Lou Zeidberga, lektora California State University Monterey Bay, a jeho kolegů z roku 2011 ale ukázal, že embrya zůstávají netknutá. Červ se živí gelovitou hmotou mezi nimi, takzvaným chorionem, který drží vajíčka na místě jako voština. Podle Zeidberga se vynoří z písku, zamíří k tobolce, prokouše do stěny otvor a provrtá se dovnitř.
Voda, která tobolku změkčí
Jakmile je ve stěně pár otvorů, začne dovnitř prosakovat mořská voda. Tobolka se roztahuje, stěny řídnou a okysličení uvnitř se zlepšuje. Pouzdro obydlené červy je měkké a poddajné, zatímco to netknuté zůstává tuhé a pevné. V laboratorním pokusu při teplotě 13,4 stupně Celsia měly tobolky s Capitella ovincola o něco vyšší podíl vylíhnutých mláďat než tobolky bez nich. Při příliš vysoké hustotě embryí ovšem klesala ventilace, a s ní i líhnivost.
Sedmnáct milionů navíc
Podle Zeidberga usnadňuje měkčí a lépe okysličená tobolka mláďatům, takzvaným paralarvám, prokousat se ven. Z nedotčeného, tuhého pouzdra se líhne hůř. Jeho odhad hovoří o zhruba sedmnácti milionech kalmařích mláďat navíc na jednu sezonní snůšku. Souvislost mezi kalmarem a červem přitom poprvé popsala už v roce 1944 zooložka Olga Hartman, takže nejde o čerstvý objev, ale o osmdesát let starou záhadu, ke které se věda vrací s přesnějšími nástroji.
Studie, která vidí totéž jinak
Jiná studie z roku 2002 popisuje důsledky červí činnosti opačně: ztenčená membrána podle ní vede k předčasnému líhnutí. Mláďata se líhnou se stále viditelným žloutkovým váčkem, špatně plavou a krátce po vylíhnutí hynou. Greg Rouse ze Scripps Institution of Oceanography k tomu dodává, že rod Capitella je obecně známý jako ukazatel znečištěné vody. Právě v takovém prostředí se dokáže bleskově přemnožit. Otázka tak nestojí jen „pomáhají, nebo škodí“, ale i „proč je jich tolik“.
Co věda zatím neumí rozhodnout
Zeidberg sám připouští, že výsledek zřejmě závisí na míře napadení tobolky. Pár červů možná pomáhá, desítky už mohou škodit. Přesná hranice, od které se prospěch mění ve škodu, ale určená není. Po osmdesáti letech pozorování tak zůstává otevřené, jestli je Capitella ovincola spíš porodní asistentka, nebo příživník, který si jen našel výhodné bydliště.
Dno, které se dalo do pohybu
V roce 2025 zažil podvodní fotožurnalista Jules Jacobs masové páření kalmarů u pláže La Jolla Shores z bezprostřední blízkosti. Popsal, jak se mu za tmy zdálo, že se samotné mořské dno hýbe. Tisíce těl namačkaných těsně vedle sebe splynuly v jediný proud. Je to jeho osobní svědectví z terénu, ne měřený údaj, ale dobře ukazuje měřítko události, při které se rozehrává tichý spor o to, jestli pár milimetrů dlouzí červi kalmařím mláďatům pomáhají, nebo je připravují o život dřív, než vůbec vypadnou z tobolky.