Pěst pod hladinou
Podzim 2018, útesy u izraelského Eilatu: potápěči natáčejí, jak chobotnice druhu Octopus cyanea (v anglofonní literatuře big blue octopus nebo day octopus) loví společně s hejnem ryb. Lov jde hladce, dokud se jeden kanic druhu Epinephelus fasciatus nezačne jen tak poflakovat kolem a čekat, až něco uloví ostatní. Chobotnice ho udeří paží. Kanic se stáhne zpátky do skupiny a pokračuje dál, jako by se nic nestalo.
Tahle scéna patří mezi osm zaznamenaných úderů, které popsala práce z roku 2021 z potápění u Eilatu a egyptského El Quseiru. Později se stala součástí mnohem rozsáhlejšího záznamu: etolog Eduardo Sampaio z Max Planck Institute of Animal Behavior (Ústav pro chování zvířat Maxe Plancka) a jeho kolegové vyhodnotili 120 hodin potápěčských záběrů a 13 smíšených skupin chobotnice a ryb lovících společně. Výsledky vyšly v časopise Nature Ecology & Evolution v roce 2024. Podle Sampaia dostane kanic ránu zhruba v polovině případů, kdy je u lovu přítomen.
Jak lov skutečně funguje
Ryby dělají práci, na kterou chobotnice nemá vhodné tělo. Parmice (čeleď Mullidae, druhy Parupeneus macronemus a P. cyclostomus) proplouvají terénem před skupinou a fungují, jak to Sampaio popsal pro server Popular Science, jako radar. Jakmile se parmice u něčeho zastaví, chobotnice ví, že tam je kořist, a nemusí sama prohledávat celý útes. Chobotnice na oplátku dělá to, co žádná ryba nedokáže: prostrčí paži do štěrbiny nebo díry ve skále, kam se kořist schová.
Úlovek se přitom nikdy nerozděluje předem podle nějaké dohody. Podle popisu mechanismu na serveru ScienceAlert ho bere ten, kdo je zrovna rychlejší, ale v součtu za celý lov se to mezi zúčastněnými druhy vyrovnává.
Proč se to evoluci vyplatí
Terénní experimenty popsané ve studii ukazují, že korýši, ryby i měkkýši se ve smíšené skupině loví účinněji, než když loví každý druh zvlášť. Přitom nejde jen o svalovou sílu ve skalách: chobotnice svým pohybem ostatní účastníky buď povzbuzuje, nebo brzdí, a tím určuje, kdy a kde lov vůbec začne. Sampaio ji pro server Nature News popsal jako „rozhodovatele skupiny“.
V tomhle rámci dává trest smysl. Podle autorů práce funguje fyzický zásah proti nepřispívajícímu kanicovi jako forma kontroly partnera, která posiluje postavení chobotnice coby vedoucí skupiny. Proč přesně k úderu dochází, zůstává i pro autory diskutabilní: nabízejí levnou regulaci chování, kdy je jednodušší flákače praštit než dál táhnout lov s nespolehlivým partnerem, ale v textu práce padá i slovo, které se u zvířat používá zřídka, škodolibost, tedy čin bez přímého užitku pro toho, kdo bije. Mezi oběma vysvětleními autoři sami nerozhodli.
Mýtus, který to bortí
Chobotnice platí za samotáře. Mezi sebou navzájem žijí teritoriálně a mimo krátké, obvykle jednorázové páření se jiné chobotnici raději vyhnou, a z toho se často odvozuje, že jejich proslulá inteligence nemá s ničím sociálním nic společného. Data Sampaiova týmu tenhle závěr bortí. Vůči rybám, od kterých chobotnici dělí přes 550 milionů let odděleného vývoje, projevuje koordinaci, rozdělení rolí i schopnost fyzicky opravit chování partnera, který nespolupracuje. Spoluautor studie Iain Couzin, ředitel Max Planck Institute of Animal Behavior, řekl, že nikdo netušil, že chobotnice mají tak propracovaný sociální život s jiným druhem.
Co věda zatím neví
Rozeznat jednotlivé chobotnice a jednotlivé ryby v terénu od sebe je zatím prakticky nemožné. Vědci proto nevědí, jestli spolu opakovaně loví titíž jedinci, jakási stálá parta, nebo jde pokaždé o náhodné setkání, přestože oba druhy jsou jinak vyloženě teritoriální a měly by se na stejném útesu potkávat znovu a znovu. Jestli chobotnice dokáže rozpoznat konkrétního rybího partnera, nebo si dokonce pamatuje, kdo je spolehlivý flákač a kdo ne, zůstává otevřenou otázkou.