Na pláži Beringova ostrova u pobřeží Ruska našel v srpnu 2022 výzkumník Sergej Fomin useknutou hřbetní ploutev kosatky, pokrytou otisky zubů jiné kosatky. V červenci 2024 objevil na stejném pobřeží, asi dva kilometry od prvního místa, druhou ploutev, o něco větší a patrně od mladého samce, se stejným typem stop.
Dvě ploutve, jedna nepříjemná shoda
Genetické testy mitochondriální DNA, dědičné po matce, ukázaly, že obě ploutve patřily takzvaným „residentním“ kosatkám (Orcinus orca ater), rybožravé populaci severního Pacifiku, která žije ve velkých rodinných skupinách. Nález popsala Olga Filatovová z University of Southern Denmark (Univerzita jižního Dánska) se spoluautory, mezi nimi i Fomin, ve studii publikované 24. února 2026 v časopise Marine Mammal Science.
Proč ploutev přežije, co prozradí zuby
Hřbetní ploutev je tuhá chrupavka bez masa a tuku. Predátorovi se po zabití nevyplatí ji sníst, a tak zůstává plavat na hladině, místo aby zmizela spolu se zbytkem těla. Přesně tenhle typ otisků zubů vědci dřív nacházeli jen na tělech Bairdových zobanáčů a plejtváků malých, kořisti dravých kosatek typu Bigg’s (Orcinus orca rectipinnus), které loví jiné mořské savce. Na tělech kosatek samotných se předtím nenašel. Shoda vzoru zubních stop umožňuje určit „pachatele“ i bez toho, aby útok kdokoli přímo viděl.
Rodina jako obrana
Kosatky se obecně považují za živočichy bez přirozených predátorů. Filatovová ale tvrdí, že residentní kosatky čelí reálné hrozbě ze strany vlastního druhu, konkrétně kosatek Bigg’s. Podle ní právě tohle riziko mohlo residentní kosatky evolučně dotlačit k životu ve velkých, těsně provázaných rodinných skupinách. Naznačují to i pozorování, že velké skupiny residentů dokážou menší skupiny kosatek Bigg’s zahnat; Filatovová sama zaznamenala, že se kosatky Bigg’s místům s residenty raději vyhýbají, dokud neodejdou. Tahle obranná strategie může sahat až 100 000 let zpátky, k době, kdy se pacifické a atlantické linie kosatek začaly překrývat.
Co věda ještě neví
Dvě ploutve nejsou důkaz predace v plném slova smyslu. Michael Weiss z Center for Whale Research (Centrum pro výzkum kosatek) upozorňuje, že stopy mohly vzniknout i mrchožroutstvím, tedy požíráním už mrtvého těla, nebo rvačkou mezi residentními kosatkami, která nemusela skončit smrtí. Filatovová namítá, že čerstvá těla kosatek obvykle rychle klesnou ke dnu a k hladině se vrátí až po několika dnech rozkladu. Mrchožroutství to ale úplně nevylučuje. Luke Rendell z University of St Andrews dodává, že důkazů je zatím málo na to, aby z nich šlo postavit celé vysvětlení vzniku sociální struktury rybožravých kosatek; roli mohl hrát i společný lov nebo sdílená znalost teritoria. Otevřená zůstává i otázka, jestli by rybožravé a savcožravé kosatky měly být klasifikovány jako dva samostatné druhy, ne jen poddruhy, za jaké byly v roce 2024 uznány (Morin a kol., 2024). Sama Filatovová připouští, že kanibalismus, pokud k němu skutečně dochází, je nejspíš vzácný jev.
Mládě, které nesnědli
V roce 2016 vědci pozorovali kosatky Bigg’s, jak pronásledovaly a zabily novorozené mládě jiné kosatky, patrně proto, aby matka mláděte mohla znovu otěhotnět. Tělo mláděte přitom nesežraly. Jeden zaznamenaný případ ale ukazuje, že násilí mezi kosatkami nemusí mít s hledáním potravy vůbec nic společného.