Řezník s pilkou
Fosilie jednoho jurského plaza ležela skoro sto let rozdělená na dvě části ve dvou různých zemích, protože obchodník s fosiliemi ji ve 30. letech 20. století jednoduše rozřízl. Vápencová deska ze Solnhofenu v Německu obsahovala jednoho jedince. Obchodník ji rozpůlil a prodal zvlášť dvěma muzeím, jednu polovinu do Natural History Museum v Londýně, druhou do Senckenberg Natural History Museum ve Frankfurtu. Dvě fosilie se prodají za víc peněz než jedna, i když jde o tentýž kus kamene.
Obě poloviny tak žily odděleně skoro sto let. Frankfurtský kus byl popsaný, londýnský ležel ve sbírce bez zveřejnění. Nikdo je neviděl vedle sebe, dokud se něco nezměnilo.
Jak se pozná, že dvě kosti patří k sobě
Fosilie ze Solnhofenu často vznikají jako dvojice desek: jedna nese kostru, druhá jen její otisk v hornině, takzvaná protideska. Rozříznutím takové dvojice vzniknou dva kusy, které vypadají jako dva různí tvorové, přestože jde o jedno tělo rozdělené napříč.
Spojitosti si všiml doktorand Victor Beccari, spjatý s Paleontologickým muzeem v Mnichově, když zkoumal fosilie plazů v Natural History Museum v Londýně. Tamní exemplář NHMUK PV R 2741, dosud nikde nepopsaný, obsahoval většinu skutečných kostí. Připomněl mu kus, který znal osobně ze Senckenberg Natural History Museum ve Frankfurtu, vedený jako SMF R414 a dřív popsaný jako hlavní deska nesoucí spíš otisk kostry než kosti samotné. Obě poloviny seděly na sebe jako dva díly téže hádanky.
Spojení a nový druh
Po spojení obou polovin tým kolem Beccariho srovnal zuby a kyčelní kost a doplnil je o obraz celé kostry, který předtím nikdo neviděl pohromadě. Výsledek popsali Victor Beccari, Alexandre R. D. Guillaume, Marc E. H. Jones, Andrea Villa, Natalie Cooper, Sophie Regnault a Oliver W. M. Rauhut v časopise Zoological Journal of the Linnean Society v červenci 2025 jako nový rod a druh: Sphenodraco scandentis.
Anatomie ukazuje krátké tělo o délce zhruba patnácti centimetrů, dlouhé končetiny a protáhlé prstní kůstky, podobné dnešním stromovým a klouzavým ještěrkám rodů Bronchocela a Draco. Sphenodraco scandentis pochází z Altmühltalského souvrství, součásti solnhofenského souostroví, a je starý přes 145 milionů let, z pozdní jury. Je to nejstarší dosud známý stromožijící zástupce hatérií (Rhynchocephalia), řádu plazů příbuzných ještěrkám, ale s vlastní samostatnou evoluční větví.
Proč na tom záleží víc, než se zdá
Hatérie dnes zastupuje jediný žijící druh, hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus), pozemní plaz, který s lezením po stromech nemá nic společného. Fosilní nález stromožijícího příbuzného z jury ukazuje, že řád byl kdysi ekologicky pestřejší, než napovídá jeho jediný přeživší zástupce. Solnhofenské souostroví, proslulé i nálezy prvních exemplářů rodu Archaeopteryx, teď naznačuje, že hatérie žily vedle sebe v různých formách, ne jako jediná varianta plaza na jedno použití.
Mýtus, který spadl při srovnání zubů
Frankfurtský kus byl desítky let veden jako Homoeosaurus maximiliani, zavedený a dávno popsaný druh. Teprve srovnání obou polovin ukázalo rozdíly v postavení zubů a stavbě kyčelní kosti, které Homoeosaurovi neodpovídají. Nešlo o lidovou pověru, ale o muzejní záznam, který přežil skoro století jen proto, že ho nikdo neměl důvod zpochybnit: obě poloviny nikdy neseděly na jednom stole.
Kolik druhů se ještě schovává ve sbírkách
Beccari teď prochází další sbírkové exempláře hatérií s podezřením, že pod pár zavedenými jmény se skrývá víc odlišných druhů, než se dosud myslelo. Historické popisy podle týmu fungovaly zjednodušeně: všechno s delšíma nohama dostalo jméno Homoeosaurus, všechno s kratšíma Kallimodon. Kolik druhů hatérií skutečně žilo v jurských lesích, zůstává neznámé. Nejde o odhad, který lze teď upřesnit, protože záleží na revizi desítek starých kusů, které čekají nerozpoznané v muzejních sbírkách po celém světě.