Osmicentimetrový mořský dravec ze středního kambria měl přesně tam, kde by se čekal pár tykadel, jednoznačné klepítko. Zvíře dostalo jméno Megachelicerax cousteaui a popsali ho Rudy Lerosey-Aubril a Javier Ortega-Hernández z katedry organismální a evoluční biologie na Harvardu ve studii publikované v časopise Nature. Je to nejstarší doložený zástupce skupiny Chelicerata, klepítkatců, do kterých dnes patří pavouci, štíři, roztoči i ostrorepi.
Klepeto tam, kde čekáte tykadla
Fosilie pochází z formace Wheeler v pohoří House Range v Utahu a je stará asi 500 milionů let. Zachovaný exemplář měří něco přes 8 centimetrů, chybí mu ale zadní část těla; podle autorů studie mohlo živé zvíře dorůst kolem 10 centimetrů. Rodové jméno v řečtině znamená zhruba „velké klepítko“, druhové jméno cousteaui dostalo po francouzském průzkumníkovi Jacquesi Cousteauovi, kterého si oba autoři cení za jeho práci na popularizaci mořského života.
Co fosilie ukazuje pod mikroskopem
Hlavový štít nese šest párů specializovaných končetin sloužících k příjmu potravy a vnímání okolí, tělo má devět článků a na spodní straně ploténkovité struktury, které připomínají „knižní žábry“ dnešních ostrorepů, dýchací orgány poskládané z tenkých destiček. Nejdůležitější je první pár končetin: jednoznačná chelicera, odborný název pro úchopné klepítko, které definuje celou skupinu Chelicerata a dalo jí i jméno. Fylogenetická analýza autorů řadí Megachelicerax cousteaui jako přechodný druh mezi staršími kambrijskými skupinami, které klepítko ještě neměly, a mladšími, ostrorepům podobnými klepítkatci z pozdějších období.
Proč to rozhoduje starý spor
Tělo Megachelicerax cousteaui je už rozdělené na dvě funkční části jako u dnešních pavouků a ostrorepů, ale hlavové končetiny si ještě podržely vnější větve, které se u pozdějších skupin proměnily v jednodušší nohy. Podle autorů studie to smiřuje dvě dosavadní představy o tom, jak tělo klepítkatců vzniklo, protože ukazuje obě fáze najednou na jednom zvířeti. Nález navíc potvrzuje, že do širší skupiny klepítkatců patří i další kambrijské rody, které jednoznačnou chelicerou nikdy nedisponovaly, a osvětluje původ tělesného plánu skupiny, která dnes čítá přes 120 000 druhů.
Mýtus, který padá
Donedávna se mělo za to, že ve středním kambriu žádný jednoznačný nositel klepítka nežil. Nejstarší jistý doklad chelicery pocházel z rané ordovické fauny Fezouata v Maroku, stará asi 480 milionů let. Megachelicerax cousteaui posouvá vznik tohoto tělesného plánu o 20 milionů let hlouběji do minulosti, přímo do středního kambria.
Co věda ještě neví
I s tak propracovanou anatomií zůstávali raní klepítkatci podle autorů dlouho v ekologickém pozadí, zastínění zdánlivě jednoduššími trilobity, než se později rozšířili i na souš. Lerosey-Aubril poznamenává, že podobný vzorec, kdy anatomická novinka nevede hned k úspěchu, byl zaznamenán i u jiných skupin živočichů, aniž studie uvádí které. Kolik milionů let toto nenápadné období trvalo a jaké přesné linie z takového přechodného typu vzešly, zůstává otevřené.
Fosilie čekala desítky let na svůj objev
Fosilii sebral v sedmdesátých letech amatérský sběratel Lloyd Gunther a v roce 1981 ji věnoval Kansaské univerzitě, konkrétně muzeu Biodiversity Institute and Natural History Museum. Ležela mezi dalšími zdánlivě nevýraznými kusy z Utahu, které si Lerosey-Aubril vyzvedl k prostudování v rámci jiného výzkumu raných členovců. Na klíčový detail narazil po dlouhém dni výuky, kdy si čištění fosilie pod mikroskopem dopřával jako odměnu. Místo tykadla uviděl klepítko a chvíli mu trvalo, než pochopil, co to znamená, protože klepítka se na tomhle místě těla u kambrijských členovců prostě neobjevují. Samotné vyčištění exempláře jemnou jehlou pod mikroskopem pak zabralo přes 50 hodin.