Počítač se snažil dokázat náhodu. Nepodařilo se mu to.
Výzkumníci Don McKnight, Jaren Serano, Denise Thompson a Day Ligon sestavili simulační model pohybu hicatee (Dermatemys mawii) za předpokladu, že se každý jedinec pohybuje náhodně a nezávisle na ostatních. Model spustili znovu a znovu. Pokaždé, bez výjimky, skončily simulované želvy od sebe dál, než kde je výzkumníci skutečně nacházeli. Data z belizejské řeky ukazovala, že reální jedinci se drží konzistentně blíže, než co by čistá náhoda kdy předpověděla. Studie vyšla v roce 2023 v časopise Animal Behaviour (svazek 205, strany 197–226) pod názvem „They really do move in herds.“
Jak výzkumníci věděli, že nejde jen o hezký strom
Devatenáct juvenilních hicatee dostalo na krunýř akustický vysílač. McKnight a Serano je každý den sledovali z kánoe pomocí podvodních hydrofonů a zaznamenávali polohu každého jedince a vzdálenosti mezi nimi. Problém byl zřejmý od začátku: co když se želvy shlukují prostě proto, že na daném místě leží popadaný kmen nebo záplata teplejší vody? Aby tuto možnost vyloučili, vybrali výzkumníci úsek řeky, který byl předem prověřen rostlinnými průzkumy, potápěčskými ponory a bočním sonarovým skenováním dna. Žádné padlé stromy, žádná vegetace, žádné struktury, které by mohly přitahovat ektotermní živočichy ze čistě fyzikálních důvodů. Ektotermní znamená: živočich, který nevyrábí vlastní tělesné teplo a může být přitahován k vnějším zdrojům tepla nebo úkrytu. Shlukování zůstalo i po odečtení všech těchto faktorů. Výsledek přestal být o místě v řece. Byl o želvách samotných.
Miliony let to fungovalo. Pak přišel háček.
Proč se hicatee pohybují skupinově? Ve stejné belizejské řece plavou krokodýli. Nejpravděpodobnějším evolučním vysvětlením, které McKnightův tým navrhuje, je antipredační strategie: jedinec v hejnu čelí statisticky nižšímu riziku přepadení než solitér. Tohle zůstává hypotézou. Přímý behaviorální experiment s přítomností predátora výzkumníci neprováděli a kauzální spojitost se zatím nekvantifikovala. Co víme: hicatee je téměř stoprocentně vodní druh, na souši se pohybuje jen s velkými obtížemi, vede především noční život a ve dne odpočívá na dně řeky v hlubších jamách. Skupinový pohyb v noci, kdy krokodýli loví, by měl z hlediska přežití smysl. Zatím to ale zůstává logickým příběhem, ne potvrzeným nálezem.
Strategii, která po milionech let mohla chránit před predátorem lovícím jedince, přetavil jeden jiný predátor ve vlastní zbraň. Pytláci výzkumníkům přiznali, že dokáží chytit desítky hicatee za jedinou noc. McKnight popsal tento údaj jako zpočátku těžko uvěřitelný. Pak na vlastní oči sledoval, jak se želvy pohybují semknutě pod hladinou. Tenatní síť nechytí jedince, který byl na špatném místě. Chytí celé hejno najednou.
Mýtus, který simulace právě pohřbila
V behaviorální ekologii plazů panoval dlouho rozumný předpoklad: ektotermní živočichové se shromažďují pasivně kolem sdíleného zdroje, teplého místa nebo úkrytu, nikoliv proto, že by aktivně vyhledávali společnost příslušníků vlastního druhu. Želvy v tomto pohledu nejsou sociální tvorové v žádném smysluplném slova smyslu. Simulační analýza McKnightova týmu tento předpoklad přímo vyvrátila. Kdyby šlo jen o fyzické magnety prostředí, náhodný model by vzdálenosti mezi jedinci předpovídal správně. Nepředpovídal. Co zbylo po kontrole prostředí, po odečtení všech dostupných alternativních vysvětlení, je aktivní koordinace pohybu. To mění, jak musíme uvažovat o sociálním životě plazů jako skupiny.
Co zatím nevíme
Otevřené zůstávají tři věci. První: jak přesně se želvy koordinují. Jestli jde o chemické signály, hydrodynamické podněty, vizuální kontakt, nebo kombinaci více kanálů zároveň, nikdo dosud nezjistil. Druhá: jestli je toto chování vrozené, nebo se ho jedinci nějak naučí. Třetí: jak rozšířená je skupinová strategie napříč jinými druhy. McKnight poznamenává, že zdokumentované případy koordinovaného pohybu u plazů jsou pravděpodobně jen zlomek toho, co se v přírodě skutečně děje. Většina populací hicatee ani příbuzných druhů podobný telemetrický výzkum dosud nepodstoupila. J. Sean Doody z University of South Florida ve svém komentáři k práci zmínil, že sám pozoroval podobné skupinové pohyby u karetky novoguinejské (Elseya sp.) v tropické Austrálii. Toto pozorování zatím vědecky zdokumentováno nebylo.
Z terénního deníku: kdo z přítomných měl situaci pod kontrolou
Při jednom z výzkumných výjezdů se vedle McKnighta a Serana tiše vynořil krokodýl a plaval s nimi podél kánoe. Při jiném průzkumu je uprostřed sledování zastihla bouře. Želvy pokračovaly v hejnovém pochodu pod hladinou nerušeně dál. Vědci museli vybalit vědro a usilovně odčerpávat vodu z kánoe, aby se nepotopili. Tyto dvě příhody jsou záznamy z terénního deníku, ne závěry o ničem. Připomínají jen to, v jakém prostředí výzkum probíhal a kdo z přítomných byl na ten ekosystém skutečně vybavený.
Dermatemys mawii je jediný žijící druh celé čeledi Dermatemydidae. Všichni její nejbližší příbuzní jsou dnes známi výhradně z fosilního záznamu. Populace v Mexiku a Guatemale z velké části zmizely; Belize je považováno za poslední pevnost druhu. Spolehlivý odhad celkové populace v přírodě neexistuje.