Tráva v uchu, bez důvodu, bez omluvy
Samice šimpanze učenlivého (Pan troglodytes) jménem Julie si v roce 2010 zastrčila stéblo trávy do ucha a nechala ho tam být. Neškrábala se, nečistila, nelovila hmyz. Prostě ho tam měla. Sedm členů její skupiny v zambijském útočišti Chimfunshi Wildlife Orphanage Trust ji postupně napodobilo. Když Julie zemřela, zvyk po ní přežil. Toto je výchozí bod studie Edwina van Leeuwena z Utrechtské univerzity a Jakea Brookera z Durhamské univerzity, publikované 4. července 2025 v časopise Behaviour.
Druhá skupina, stejné útočiště, jiný zadek
16. srpna 2023 zastrčil stéblo trávy do ucha Juma, samec z jiné skupiny ve stejném útočišti. Do týdne ho napodobili čtyři další jedinci. Obě skupiny mezi sebou neměly žádný kontakt; přímé kopírování mezi nimi nepřicházelo v úvahu. Dvě nezávislé inovace, stejné útočiště, nula přímé komunikace.
27. srpna 2023 Juma zastrčil stéblo trávy za zadek. Téhož dne to zopakoval Commando. Do konce srpna přibyly Aimi, Congo a Victoria. Celkem šest z osmi šimpanzů v Jumově skupině nosilo trávu, v uchu, za zadkem, nebo oboje. V prosinci 2023 přibyli do skupiny tři noví jedinci; jedna z nich, Aimée-Love, přijala zvyk trávy v uchu do dubna 2024.
Van Leeuwen a Brooker šíření kvantifikovali metodou Network-Based Diffusion Analysis, statistický postup, který testuje, zda pořadí, v němž jedinci přejímají chování, odpovídá jejich sociálním vazbám. Výsledek: 99% podpora sociálního přenosu u obou podob chování. Více než 80 % přejímatelů se zvyk naučilo kopírováním od konkrétních skupinových sousedů.
Kde se to vzalo: ošetřovatelé se sirkou v uchu
Výzkumníci zjistili, že ošetřovatelé právě těch dvou skupin, kde móda s trávou vznikla, měli jeden společný zvyk: při čištění si občas zasunuli stéblo trávy nebo sirku do vlastního ucha. Ošetřovatelé ostatních skupin to nedělali. A v jejich skupinách se tráva-v-uchu ani tráva-za-zadkem neobjevila, ani jednou, u 136 šimpanzů napříč sedmi skupinami sledovanými přibližně 1 100 hodin od května 2023 do října 2024.
Van Leeuwen a Brooker závěr formulují opatrně, ale jasně: šimpanzi s největší pravděpodobností okouknuli ošetřovatele, přenesli vzor na sebe navzájem, a pak ho rozšířili na místo těla, kde ho u člověka nikdy neviděli. Mezidruhové sociální učení jako spouštěč; vnitrodruhové šíření a vlastní kreativní rozšíření jako motor.
K čemu je libovolný zvyk: sociální lepidlo
Tráva v uchu nijak nepomáhá při hledání potravy, neodhání predátory a šimpanzi při tom byli zcela klidní. Instrumentální funkce: žádná.
Van Leeuwen a kolegové nabízejí hypotézu, jako hypotézu, ne jako prokázaný závěr: kopírování funkčně prázdného detailu chování může být způsob, jak signalizovat pozornost vůči sousedovi a posilovat sociální vazby. Říká: sleduji tě, patřím sem. Stejnou logiku má móda u lidí, ne proto, že konkrétní barva šátku zahřeje lépe, ale protože jeho nošení něco říká skupině kolem vás. Autoři studie také uvažují, že podmínky útočiště, bez neustálého tlaku přežití, uvolňují kapacitu pro experimenty, které by v přírodě neměly šanci přetrvat.
Mýtus, který tato stébla pohřbila
V literatuře o kulturní evoluci dlouho platilo, že sociální učení u zvířat kopíruje jen věci, které se instrumentálně vyplatí. Napodobování funkčně prázdných detailů bez praktické hodnoty bývalo přičítáno výhradně lidské kultuře. Studie van Leeuwena a Brookera z roku 2025 tento předpoklad vyvrací. Šimpanzi učenliví v Chimfunshi kopírovali chování bez jakékoli instrumentální hodnoty, zvyk přežil smrt své průkopnice, šířil se měřitelně po sociálních vazbách, vznikl nezávisle ve dvou skupinách bez vzájemného kontaktu a jedna ze skupin ho rozšířila o vlastní variaci. Hranice, za níž začíná „výhradně lidská kultura“, je o poznání méně ostrá, než se předpokládalo.
Co nevíme
Otevřená otázka má dvě vrstvy. První: pokud zvyk stmeluje skupinu a signalizuje pozornost, je vůbec „bez funkce“? Nebo jsme funkci hledali tam, kde není, v přežití jedince, místo tam, kde možná je: v sociální soudržnosti skupiny? Van Leeuwen a kolegové to přiznávají jako nevyřešené.
Druhá vrstva je starší: co původně vedlo Julii k tomu, aby si v roce 2010 zastrčila stéblo trávy do ucha jako první? Vazba na ošetřovatele se sirkou v uchu pro Juliin případ v dostupném záznamu dokumentována nebyla. Podnět, který první skupinovou módu spustil, zůstává bez odpovědi.
Kosatky v lososích kloboucích
Šimpanzi učenliví nejsou prvním zvířetem, u kterého média napsala o „nesmyslné zvířecí módní vlně“. Kosatky (Orcinus orca) byly v dokumentovaném případě pozorovány, jak si na hlavy nasazovaly mrtvé lososy. Tohle je ale anekdota: jedno pozorování, bez sledování přenosu vzoru mezi jedinci, bez kontrolních skupin, bez kvantifikace. Studie van Leeuwena a Brookera dělá přesně to, co u kosatky chybělo: srovnává sedm kontrolních skupin, sleduje, kdo od koho přejímá chování v jakém pořadí, a má 136 šimpanzů jako základ srovnání. Rozdíl mezi „viděli jsme to“ a „statisticky prokázali jsme, že se to šíří sociálními vazbami“ je přesně ten rozdíl, který dělí virální video od vědy.