Čelist stará čtrnáct tisíc let mluví jasně
Psí čelist z jeskyně Gough’s Cave v anglickém Cheddaru a kosti z tureckého naleziště Pınarbaşı obsahují nejstarší potvrzenou DNA domácího psa (Canis lupus familiaris) na světě. Genom z Pınarbaşı je starý 15 800 let, čelist z Gough’s Cave 14 300 let. Studie publikovaná v časopise Nature, na které se podílel tým ze sedmnácti institucí včetně Natural History Museum, Oxfordské univerzity a mnichovské LMU, posunula potvrzený začátek psí historie o víc než 5000 let dál do minulosti, než ukazoval dosavadní genetický záznam sahající k asi 10 900 letům.
Jak se pozná pes od vlka, když vypadají skoro stejně
Rané psy a vlky (Canis lupus) doby ledové kosti samotné rozliší jen málokdy, v téhle fázi domestikace byla zvířata skeletem téměř k nerozeznání. Tým proto porovnal celé starověké genomy s víc než 1000 genomy dnešních i pravěkých psů a vlků z celého světa. Pomohlo i obyčejné pozorování: kurátor Simon Parfitt z UCL a Natural History Museum si všiml, že kosti z Gough’s Cave jsou nápadně malé vedle kostí obřích vlků, kteří tehdy žili ve stejném kraji.
Populární představa, že rané psy lze bezpečně odlišit od vlků podle tvaru a velikosti kostí, na jednom příkladu z Belgie padá: kanid starý 13 700 let, který kvůli malé velikosti a stopám lidského opracování dlouho platil za psa, genetická analýza v doprovodné studii nakonec označila za vlka. Ta samá práce prošla 216 kosterními pozůstatky psů a vlků starými 14 000 až 1000 let a druh se podařilo spolehlivě určit jen u 141 z nich. Bez DNA to prostě nejde.
Dvě linie dřív, než lidé zkrotili cokoliv jiného
Genomy z Gough’s Cave a Pınarbaşı jsou geneticky blíž předkům dnešních evropských a blízkovýchodních plemen, jako je boxer nebo saluki, než plemenům arktickým, jako je sibiřský husky. To znamená, že hlavní psí linie se od sebe oddělily už v pozdním svrchním paleolitu. Geneticky jednotná populace psů se podle Oxfordské univerzity šířila napříč Evropou a Anatolií mezi 18 500 a 14 000 lety, víc než 10 000 let předtím, než lidé domestikovali jakoukoli jinou rostlinu nebo zvíře.
Izotopová analýza z Pınarbaşı ukazuje, že tamní psi jedli hodně ryb, ve stravě podobné místním lidem, a je nepravděpodobné, že by si je lovili sami. Někdo je musel krmit. V Gough’s Cave zase některé kosti nesou stopy záměrné lidské úpravy včetně perforací na čelistech, což naznačuje, že tihle psi měli po smrti nějaký symbolický význam.
Co dělal pes v tlupě lovců, se neví
Role, jakou psi v tehdejších komunitách hráli, zůstává otevřená otázka. Profesor Laurent Frantz navrhuje, že mohli fungovat jako jakýsi poplašný systém, který varoval před nebezpečím. Profesor Ian Barnes uvažuje o pomoci při lovu nebo rybolovu. Doktor Lachie Scarsbrook připouští, že k domestikaci mohlo dojít právě během poslední doby ledové, ale ani přesné místo, ani přesný okamžik, kdy se pes od vlka oddělil, se zatím neví. Jde o hypotézy jednotlivých autorů, ne o hotový závěr studie.
Čelist, kterou objevili dřív, než věděli, co drží
Čelist z Gough’s Cave vykopali mezi lety 1927 a 1931 a do Natural History Museum ji roku 1928 daroval Thomas Thynne, 5. markýz z Bathu. Jeho potomek Ceawlin Thynn, 8. markýz z Bathu, jehož panství Longleat zahrnuje i soutěsku Cheddar Gorge s jeskyněmi, komentuje, co objev znamená pro historii jeho rodiny a místo, které měli jeho předkové spjaté s výzkumem jeskyně po generace. Kus čelisti ležel ve sbírce muzea skoro sto let, než genetika ukázala, co vlastně drží v rukou.