Ploutvonožci, tedy tuleni, lachtani a mroži (řád Pinnipedia), slyší pod vodou skoro stejně dobře jako na vzduchu. Podle studie doktora Jamese Rulea z Natural History Museum v Londýně a Monash University a doktorky Natalie Cooperové z Natural History Museum, publikované 1. července 2026 v časopise Proceedings of the Royal Society B, jde o jediné savce, kterým se to povedlo.
Sluch, který jinde pod vodou selže
U suchozemských savců přechod pod hladinu sluch prakticky vyřadí. Zvuk se z bubínku do vnitřního ucha přenáší chvěním, ale pod vodou zůstává za bubínkem vzduchová kapsa, která zvuk skoro celý odrazí zpátky místo toho, aby ho pustila dál. Ploutvonožci tuhle daň neplatí a doktor Rule s doktorkou Cooperovou chtěl zjistit, čím to je.
Krev tam, kde jinak bývá vzduch
Odpověď leží v kavernózní tkáni středního ucha, která se tuleňům při ponoru naplní krví. Na stejném místě by u psa nebo kočky byla vzduchová kapsa. Krev má ale hustotu blízkou mořské vodě, takže zvukové vlny propouští skoro stejně dobře jako voda kolem. Ucho tím přestává fungovat jako přehrada a mění se v průchozí kanál až k hlemýždi, orgánu vnitřního ucha, který zvuk převádí na nervový signál.
Orgán na tlak, který se přeučil na sluch
Krev se do ucha netlačí kvůli sluchu. Podle studie slouží kavernózní tkáň především k tomu, aby chránila ucho před tlakovými změnami při potápění, podobně jako si tlak vyrovnávají lidští potápěči. Evoluce tenhle ochranný mechanismus druhotně využila i jako sluchový nástroj. Ploutvonožci tak nemají žádný nový orgán navíc, jen chytře přerobenou stávající výbavu.
Jeden skok starý 26,7 milionu let
Tým podrobil mikro-CT skenování 217 exemplářů ze 119 druhů, živých i fosilních. Zhruba 40 procent z nich naskenovali přímo v Natural History Museum v Londýně. Kromě 34 v současnosti žijících druhů ploutvonožců zahrnuli pro srovnání i příbuzné šelmy, psy, lasice, vydry a mývaly.
Fosilní záznam ukazuje, že podvodní sluch nevznikal postupně, ale jedním skokem, a to už u linie blízké rodu Enaliarctos, takzvaných enaliarktinů, před více než 26,7 miliony let, asi 100 milionů let poté, co savci vůbec začali slyšet na vzduchu. U enaliarktinů skeny odhadují oboustranně dobrý sluch s pravděpodobností přes 99 procent. Starší příbuzní Potamotherium a Puijila, kteří se podobali spíš vydrám, měli podle stejné analýzy sluch jen vzdušný, s pravděpodobností 99,61 a 85,64 procenta.
Pozdější linie se dál specializovaly podle způsobu života: raní tuleňovití jako Devinophoca měli lepší sluch pod vodou, zatímco první ušatí tuleni zůstávali lépe uzpůsobení poslechu na vzduchu. Ušatí tuleni k tomu využívají menší bubínek, tuleňovití zase zvětšené oválné okénko, další strukturu ucha, která reguluje přenos zvuku dovnitř.
Mýtus, který mikro-CT skeny bourají
Rozšířená představa je, že podvodní slyšení potřebuje úplně nový smyslový orgán, něco jako sonar u delfínů. Data ze skenů ukazují opak: žádný nový orgán nevznikl. Evoluce jen předělala existující ochranu proti tlaku na sluchový nástroj. Skok byl funkční, ne anatomický vynález od nuly.
Co věda ještě neví
Doktorka Cooperová upozorňuje, že pochopení tohoto mechanismu je důležité i proto, že oceán je čím dál hlučnější. Lodní doprava a další lidská činnost podle ní ztěžují ploutvonožcům hledat partnery a komunikovat mezi sebou, což ohrožuje jejich přežití. Studie ale neříká, jak přesně hluk kavernózní tkáň poškozuje, jestli ji přetěžuje, jestli zvuk lodí prostě přehluší tulení volání, nebo jde o kombinaci obojího. To zůstává otevřené.
Tulení zpěv, který zní jako z jiné planety
Doktor Rule na okraj studie popisuje vlastní pozorování: zvuky, které tuleni pod vodou vydávají, mu připadají strašidelné a připomínají sci-fi. Podle něj tuleni dokážou udržet rytmus, a dokonce napodobit lidskou řeč. Jde o jeho osobní dojem z terénu, ne o změřenou vlastnost celé skupiny.