Dvě poloviny jednoho zvířete, 400 mil od sebe
Fosilie uložená v Senckenberg Museu ve Frankfurtu byla přes 60 let katalogizována jako Homoeosaurus maximiliani, drobný ještěrovitý plaz ze svrchní jury. Ve skutečnosti k tomuto druhu vůbec nepatřila, zuby a pánevní kosti mu neodpovídaly, jenže si toho dlouho nikdo nevšiml, protože chyběl zbytek kostry k porovnání. Ten ležel 400 mil odtud, v Natural History Museu v Londýně, veden ve sbírkách jako samostatný, neúplný nález.
Spojil je až v roce 2022 Victor Beccari, doktorand Paleontologického muzea v Mnichově. Zkoumal fosilní plazy v londýnské sbírce a všiml si, že kostra na tamní desce je nápadně podobná exempláři, který znal ze Senckenberg Museum ve Frankfurtu. Sám to označil za šťastnou náhodu. Ve skutečnosti šlo hlavně o rozpoznání: anatomii rhynchocefálů, skupiny plazů příbuzných dnešní haterii (Sphenodon punctatus), znal natolik dobře, že mu sedly proporce i tvar lomových hran kostí.
Jak se pozná, že dva kameny patří k sobě
Tým kolem Beccariho a spoluautora Marca Jonese z Natural History Museum popsal nález jako nový druh Sphenodraco scandentis v recenzovaném časopise Zoological Journal of the Linnean Society v červenci 2025. Aby ověřili, že frankfurtská deska (katalogové číslo SMF R414) a londýnská deska (NHMUK PV R2741) patří k jednomu jedinci, použili mikro-CT sken, tedy počítačovou tomografii, která prosvítí kámen i kost, a nasnímali obě desky pod ultrafialovým světlem.
Tyto metody odhalily detaily, které na zploštělém vápenci nejsou vidět pouhým okem: jemné otisky prstních kostí, tvar pánve, přesné proporce končetin. Právě díky nim tým zjistil, že zuby a boky frankfurtského exempláře vůbec neodpovídají druhu Homoeosaurus maximiliani, za který se desítky let vydával.
Prsty, které rozhodly o novém druhu
Když se proporce obou polovin daly dohromady, vyšlo tělo dlouhé zhruba 15 centimetrů s neúměrně dlouhými končetinami a prsty. Takovou kombinaci mají mezi dnešními ještěrkami jen druhy šplhající po větvích nebo klouzavě létající ze stromu na strom, ne plavci a ne suchozemští běžci.
Tím se Sphenodraco scandentis stává nejstarším dosud známým stromovým druhem z celé linie rhynchocefálů. Fosilie pochází ze souvrství Altmühltal v solnhofenském souostroví v Německu, staré asi 145 milionů let, ze stejných lomů, které proslavily nálezy archeopteryxe.
Haterie nebyla vždycky jen suchozemský samotář
Rozšířená představa říká, že mesozoičtí příbuzní haterie žili jen na zemi nebo ve vodě, protože jediný žijící zástupce skupiny, novozélandská haterie, je pozemní. Je to mýtus vzniklý hlavně z toho, jak málo druhů rhynchocefálů se dochovalo do současnosti. Ve skutečnosti byla skupina v druhohorách stejně pestrá jako dnešní ještěři a obsadila širokou škálu prostředí.
Desítky let se vědělo, že mezi mesozoickými příbuznými haterie byli dlouhotělí vodní plavci. Sphenodraco scandentis je první přímý doklad, že rhynchocefálové osídlili i stromové patro. Kde přesně vést hranice mezi jednotlivými druhy solnhofenských nálezů, zůstává otevřené. Beccari sám poznamenal, že čím pozorněji se historické exempláře zkoumají, tím méně jasně vymezené se druhy v této skupině ukazují.
Proč byla fosilie vůbec rozpůlená
Podle Natural History Museum je nejpravděpodobnějším vysvětlením rozdělení desky na dvě poloviny obchod: obchodník s fosiliemi mohl exemplář rozříznout a prodat dvakrát dvěma různým institucím, nejspíš někdy ve 30. letech 20. století. Frankfurtská i londýnská polovina pak byly katalogizovány zvlášť, každá jako neúplný nález bez zjevné souvislosti s tou druhou.
Sešly se znovu až po téměř sto letech, a to díky doktorandovi, který pracoval na úplně jiném výzkumu a náhodou poznal tvar kostí, jaký už jednou viděl na opačném konci Evropy. Obchod s fosiliemi z třicátých let tak novému druhu na desítky let znemožnil dostat vlastní jméno.