Ťuhýk obecný (Lanius collurio) váží kolem 25 až 30 gramů, zhruba jako tři kostky cukru. Na jaře touhle vahou zdolá přes 11 000 kilometrů, ze severu Evropy až do jižní Afriky. Člověk by na tu vzdálenost potřeboval auto, benzin a měsíc dovolené. Ťuhýk potřebuje jen křídla.
Přesnost, kterou nikdo nečekal
Tým evoluční ekoložky Sissel Sjöberg z Lundské univerzity ve Švédsku vybavil patnáct dospělých ťuhýků obecných, kteří hnízdí v Dánsku v lese Gribskov na ostrově Zéland, jednogramovými dataloggery. Výsledky zveřejnili v časopise Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. Na jarním tahu ptáci naletali v průměru 270 hodin rozdělených do 43 nočních letů a urazili přes 11 000 kilometrů. Rozdíl v celkovém letovém čase mezi jednotlivými ptáky přitom činil jen 6 procent. Pták, který si na některém úseku počínal pomaleji, to dohnal jinde tak přesně, že na konci cesty se od rychlejšího souseda lišil jen o pár desítek hodin z těch 270.
Jak se tohle vůbec dá změřit
Dřív se malý pěvec téhle váhy takhle sledovat nedal. Senzory, které by zaznamenaly celou trasu, byly na tak drobné tělo příliš těžké. Jednogramové dataloggery tenhle limit obešly. Zařízení zaznamenává polohu i pohyb ptáka nepřetržitě po celý rok, ne jen jednou při odchytu a podruhé při návratu. Díky tomu tým poprvé viděl nejen kam a jak daleko ťuhýk letí, ale i kdy přesně vzlétá noc co noc.
Co to říká o vnitřním programu
Že migrující pěvci mají vrozený program navázaný na roční cyklus, který spouští neklid k tahu, se ví z klecových experimentů už přes sto let. Nová data od volně žijících ptáků ukázala něco navíc. Noční lety se u všech patnácti jedinců seskupovaly do šesti zřetelně oddělených úseků, tří na podzim a tří na jaře, přerušovaných dlouhými zastávkami nebo změnou směru letu. Vzorec byl u všech ptáků nápadně stejný. Sjöberg z toho usuzuje, že genetický migrační program možná neurčuje jen směr a vzdálenost, ale i harmonogram jednotlivých etap. Je to interpretace týmu, ne uzavřený fakt.
Mýtus, který právě padl
Malý zpěvný pták táhnoucí přes kontinenty bývá vykreslován jako dobrodruh: letí, dokud má sílu, přistane, kde ho zastihne únava, a další úsek si naplánuje podle podmínek za letu. Data ze studie tuhle představu vyvracejí. Odchylka jen 6 procent mezi jedinci na téměř 300 hodinách letu neodpovídá improvizaci. Odpovídá cestě rozdělené do opakovatelných úseků, které sleduje každý pták skoro stejně.
Co se zatím neví
Studie neurčuje, které části trasy má pták zděděné hotové a které se teprve učí, například během prvního tahu po vylíhnutí oproti letům opakovaným v dalších letech. Otevřené zůstává i to, jak by takový časový plán mohl být geneticky zakódovaný, jestli jde o vnitřní hodiny, o kombinaci s délkou dne a počasím, nebo o mechanismus, který dosavadní výzkum vůbec nepopisuje. A jestli stejně přesný itinerář nosí v sobě i jiné malé stěhovavé druhy, ze švédských dat vyčíst nejde.