Tanec, který lže o sobě samém
Waggle dance včely medonosné (Apis mellifera) platí za učebnicový příklad zvířecí komunikace: tanečnice zakóduje směr k potravě jako úhel běhu vůči slunci a vzdálenost jako délku toho běhu. Studie „The audience shapes the information content of the honey bee waggle dance“, publikovaná 23. března 2026 v časopise PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences), ale ukazuje, že přesnost tohoto tance není pevná veličina. Za prací stojí tým Ken Tana z Xishuangbannské tropické botanické zahrady Čínské akademie věd, Jamese Nieha z Kalifornské univerzity v San Diegu a Larse Chittky z Queen Mary University of London, společně s dalšími spoluautory. Zjistili, že míra, s jakou včela ukazuje cestu sestrám, závisí na tom, kolik jich zrovna přihlíží.
Dva experimenty, jeden výsledek
V prvním experimentu výzkumníci měnili počet včel na tanečním parketu uvnitř úlu. Čím míň jich tanečnici sledovalo, tím míň přesně tančila. Ve druhém experimentu nechali celkový počet těl stejný, ale přidali mladé dělnice, které tance běžně nesledují ani je nevyhledávají. Přesnost klesla i tak. Podle autorů tedy nerozhoduje jen počet včel kolem, ale to, jestli je publikum skutečně naladěné poslouchat. Dva různé zásahy vedly ke stejnému výsledku: bez pozorného publika se tanec rozpadá.
Jak se tanec vlastně rozpadá
Studie popisuje, že tanečnici s málo sledujícími se během takzvaného návratového běhu (krátké fáze mezi jednotlivými cykly waggle pohybu) prodlužuje trasa po parketu, jako by hledání publika mělo přednost před čistotou kroku. Průměrná délka a vzdálenost jednotlivých waggle-běhů se přitom nezměnila, zato jejich rozptyl výrazně vzrostl, tanečnice tančila méně vyrovnaně. Autoři usuzují, že klíčovou roli hraje hmat: ostatní včely se tanečnice často dotýkají tykadly a tělem, a právě tenhle kontakt jí pravděpodobně dává informaci o tom, kolik sester je kolem a jak moc jsou zapojené.
Proč by si to evoluce nechala
Plýtvat energií honbou za publikem místo přesného opakování kroků dává smysl jen tehdy, pokud reakce na velikost a pozornost publika je užitečná sama o sobě. Investovat do přesnosti se nevyplácí, když ji skoro nikdo nesleduje. Tanec tak nefunguje jako pevný kód, který včela odvysílá bez ohledu na okolnosti, ale jako signál, který se přizpůsobuje tomu, jestli je vůbec poslouchán.
Mýtus, který padá
Waggle dance se dlouho popisoval jako jednosměrný přenos souřadnic: tanečnice zná cestu k potravě a jednoduše ji „odvysílá“ ven, bez ohledu na to, kdo zrovna poslouchá. Přesně tenhle obraz studie boří. Přesnost tance se mění podle publika, tedy podle zpětné vazby, kterou tanečnice dostává hmatem od ostatních včel. Tanec je tak obousměrná interakce, ne pevný signál vysílaný do prázdna jako morseovka.
Co zatím nevíme
Autoři popisují jev kvalitativně: přesnost klesá s menším nebo méně pozorným publikem, konkrétní čísla, o kolik stupňů se zhorší úhel nebo jak moc se rozjede odhad vzdálenosti, ale práce neuvádí. Stejně tak není jasné, kolik včel musí kolem tanečnice zůstat, aby k poklesu vůbec došlo. Otevřené zůstává i to, jak přesně se dotyky tykadel a těla překládají na motorickou změnu tanečního pohybu, jestli jde o okamžitou reakci na kontakt, nebo o kumulativní signál, který se sčítá v čase. Jedna komentátorská spekulace navrhuje, že roli by mohly hrát i pachové rozdíly mezi věkovými skupinami včel, sama studie ale tuhle možnost netestovala.