Pot, který mluví
Kůň pozná strach ve vzduchu, aniž by viděl jedinou vyděšenou tvář. Tým kolem Plotine Jardatové z Institut Français du Cheval et de l’Équitation (IFCE) a výzkumného ústavu INRAE testoval na výzkumné stanici v Nouzilly ve Francii 43 velšských klisen. Přiložil jim k nozdrám bavlněné tampony nasáklé lidským potem, nic jiného tam nebylo: žádná tvář, žádný hlas. Klisny, které dostaly pot odebraný vystrašeným lidem, byly po zbytek testu znatelně opatrnější, víc se lekly při náhlém podnětu a míň se nechaly hladit. Práce „Human emotional odours influence horses‘ behaviour and physiology“ vyšla v časopise PLOS One 14. ledna 2026.
Co kůň dostal a co udělal
Pot vznikl u 30 dobrovolníků. Vědci jim pod paže přilepili bavlněné tampony a pustili jim dvacetiminutová videa: jedna skupina sledovala horor Sinister, druhá měla naopak zažít radost při tanci z filmu Zpívání v dešti nebo při písni „We Go Together“ z Pomády. Tampony pak zmrazili na minus 70 stupňů Celsia, aby se pachové látky nerozložily, a později je vložili do lycrové masky u nozder klisen, náhodně rozdělených do skupiny strachu, radosti a kontrolní skupiny s čistým tamponem bez jakéhokoli lidského pachu.
Testovaly se dvě věci. V testu náhlosti někdo u koně znenadání otevřel deštník. V testu s neznámým předmětem klisny sledovaly cizí objekt déle, právě když cítily pach strachu. V testech interakce (přiblížení a hřebelcování) se klisny s pachem strachu dotýkaly experimentátorky méně často než ostatní dvě skupiny. Srdeční tep jim při pachu strachu výrazně vzrostl, nejvíc přesně v okamžiku, kdy se otevřel deštník. Hladina kortizolu se mezi skupinami nelišila, kolísala příliš nepravidelně na to, aby nějaký rozdíl ukázala. Tělo klisen na pach reagovalo měřitelně, jen ne po všech stránkách stejně.
Proč by to kůň vůbec potřeboval
Nejdůležitější je, co v pokusu chybělo: žádná vyděšená tvář, žádný roztřesený hlas. Stačil samotný pach, aby se klisny chovaly bázlivěji a srdce jim bušilo rychleji. Autoři studie to opatrně popisují jako možnou emoční nákazu strachu mezi druhy: navrhují, že chemický signál z lidského potu nemusí fungovat jen jako varování před nebezpečím, ale může u koně vyvolat podobný stav, jaký prožíval člověk, který se potil strachy. Sami ale zdůrazňují, že jde o návrh vysvětlení, ne o prokázaný mechanismus.
Mýtus, který právě padl
Že kůň dokáže vycítit strach svého jezdce nebo ošetřovatele, patří k rozšířeným představám o tomto zvířeti. Před touto studií ale šlo jen o lidovou moudrost bez kontrolovaného důkazu. Plotine Jardatová k tomu řekla, že se to zkoumalo těžko, protože čich se testuje mnohem hůř než zrak nebo sluch, a tahle práce je první experiment, který myšlenku ověřil přímo. Design pokusu navíc boří i další zažitou představu: že kůň čte člověka hlavně z pohybu, postoje a tónu hlasu. Klisny v pokusu neviděly žádný pohyb, neslyšely žádný hlas, měly k dispozici jen pach, a přesto se chovaly bázlivěji a méně ochotně ke kontaktu. Samotný pach vystrašeného člověka tedy stačí, řeč těla k tomu vůbec není potřeba.
Co věda ještě neví
Jestli jde o skutečné přejmutí lidské emoce, nebo jen o rozpoznání chemického poplašného signálu, studie sama nerozhoduje. Autoři nabízejí emoční nákazu jako možnost, ne jako hotový závěr. Nikdo zatím nepopsal, jaké konkrétní sloučeniny v potu klisny vlastně rozpoznávají. A protože pokus proběhl jen na 43 klisnách velšského plemene v jednom francouzském zařízení, zůstává otevřené i to, jestli stejně reagují hřebci, jiná plemena nebo koně s odlišnou zkušeností s lidmi. Nejasná zůstává i nesrovnalost s kortizolem: tělo bušilo rychleji, ale hormon stresu skupiny nerozlišil, a proč tomu tak je, práce nevysvětluje.