Žralok tam, kde být neměl
V lednu 2025 zachytila návnadová hlubinná kamera týmu Minderoo-UWA Deep-Sea Research Centre (Centrum pro výzkum hlubokého moře při Univerzitě Západní Austrálie) u Jižních Shetlandských ostrovů žraloka spavého dlouhého tři až čtyři metry. Plaval v hloubce 490 metrů, teplota vody tam byla 1,27 stupně Celsia, těsně nad bodem mrazu. Profesor Alan Jamieson, který výpravu vedl, tvrdí, že jde o první doložený záznam žraloka v antarktických vodách vůbec. Nezávisle na týmu to potvrdil biolog Peter Kyne z Charles Darwin University, podle kterého se žralok nikdy předtím nezaznamenal tak daleko na jihu. Záznam vznikl během 64denní plavby, při níž tým nasbíral 840 hodin videa ze dna při 63 spuštěních kamerových sond. Tým ho zveřejnil až v únoru 2026. Ve stejném záběru leželo na dně bez hnutí i tělo rejnoka; jeho výskyt tak jižně nikoho nepřekvapil, protože se vědělo, že sem jeho rozšíření sahá.
Proč tělo žraloka spavého nezamrzne
Ve tkáních žraloků spavých (rod Somniosus) koluje mimořádně vysoká koncentrace dvou látek, močoviny a trimethylaminoxidu, zkráceně TMAO. Močovina drží osmotickou rovnováhu vůči slané mořské vodě, zároveň ale destabilizuje bílkoviny, rozkládá jejich strukturu. TMAO působí přesně opačně, bílkoviny stabilizuje zpátky do funkčního tvaru. Díky téhle rovnováze fungují buněčné pochody i pár stupňů nad bodem mrazu, kde by bílkoviny většiny obratlovců ztuhly nebo se rozpadly. TMAO mají v těle všichni žraloci, žraloci spaví ho ale produkují v mnohem vyšších koncentracích než ostatní druhy.
Druhé proč: dlouhověkost jako vedlejší efekt
Podobná chemie stojí za jednou z nejpodivnějších vlastností nejbližšího příbuzného, žraloka grónského (Somniosus microcephalus). Ten plave rychlostí pod tři kilometry za hodinu, roste míň než centimetr za rok a některé jedince vědci odhadují na stáří až kolem 400 let, což z něj dělá nejdéle žijícího obratlovce na planetě. Genomové studie u tohoto druhu odhalily zdvojené kopie genů spojených s opravou DNA, imunitou a obranou proti oxidačnímu stresu, jakýsi genetický záložní systém, který se s tou dlouhověkostí dává do souvislosti. Nejde o zjištění o žraloku ze záběru u Jižních Shetland samotném, jde o jeho nejbližšího příbuzného. Ukazuje to ale, k čemu podobná biochemie u tohoto rodu může vést.
Mýtus, který spadl do ledové vody
Dosavadní předpoklad zněl jednoduše: antarktické vody jsou na žraloky příliš studené, a tečka. Tento záznam ho boří, ne tím, že by žraloci Antarktidu obývali běžně, ale prostým faktem, že jeden tam plaval a fungoval. Jamieson sám ale dodává důležitou opatrnost. Žralok se zdržoval v hloubce kolem 500 metrů proto, že tato vrstva byla ze všech vrstev antarktického oceánu nejteplejší. Jižní oceán je až do hloubky kolem 1000 metrů výrazně rozvrstvený, protože studená hustá voda odspodu se nemísí s ledovcovou tající vodou shora. Žralok si tak možná jen našel úzký koridor teplejší vody, který mu umožnil doplavat dál na jih, než je obvyklé.
Co věda zatím neví
Přesný druh se z videa potvrdit nedal. Jde pravděpodobně o jižního žraloka spavého (Somniosus antarcticus), jistotu mají přinést vzorky environmentální DNA odebrané při výpravě. Otevřené zůstává i to, jestli šlo o trvalý výskyt, nebo o ojedinělý průnik teplejším koridorem. Podle Kynea mohli pomalí žraloci spaví žít v antarktických vodách dávno, aniž by si toho kdokoliv všiml, protože je tato oblast na pozorování extrémně řídce pokrytá. Jestli podobní žraloci obývají i jiná místa kolem kontinentu, žádná dosavadní expedice nezjistila.
Pátý žralok za pětadvacet let
Jamieson se hlubinnému výzkumu věnuje 25 let. Za celou tu dobu viděl žraloka spavého jen čtyřikrát. Tento, pátý, navíc na místě, kde ho nikdo nečekal, označuje sám za astronomicky nepravděpodobný úlovek. „Sjeli jsme tam, aniž bychom čekali žraloky, protože obecně platí, že v Antarktidě žraloci nejsou,“ řekl Jamieson. „A není to žádný drobek. Je to pořádný kus žraloka. Tihle jsou jak tanky.“