Historický záběr, který málem nevznikl
12. července 2024 se žralok zebrovitý (Stegostoma tigrinum) poprvé v historii rozmnožoval před objektivem. Mořský biolog Hugo Lassauce z Univerzity Sunshine Coast se potopil u korálového útesu Abore Reef přibližně patnáct kilometrů od Nouméy na Nové Kaledonii a zaznamenal 110 vteřin, které pro vědu dosud neexistovaly.
Lassauce tehdy věděl, že mu kamera umírá. Baterie GoPro se blížila nule a on na hladině čekal, zda sekvence vůbec doběhne do konce. Doběhla, přesně do posledního záběru, kdy samice odplula do hloubky. O chvíli později přístroj zhasl. Tohle je anekdota, ne vědecký nález, ale je přesná a o vědeckých výsledcích nevypovídá vůbec nic. Načasování bylo prostě takové.
Lassauce na terénním výzkumu spolupracoval s Aquarium des Lagons v Nouméa. Výsledky publikoval společně s Dr. Christine Dudgeon (Univerzita Sunshine Coast), Dr. Olivierem Chateauem (ředitel a vědecký vedoucí Aquarium des Lagons) a Huguesem Gossouinem v časopise Journal of Ethology, 18. září 2025.
Jak páření žraloků zebrovitých doopravdy vypadá
Dva samci přistoupili k samici na písčitém dně a každý z nich ji uchopil za jednu prsní ploutev, současně, nikoli střídavě. V tomto postavení sekvence vydržela přibližně devadesát minut.
Pak přišla kopulace: první samec strávil v aktu zhruba 63 vteřin, druhý přibližně 47 vteřin. Celkem 110 vteřin. Oba samci poté zůstali nehybně ležet na dně, studie je popisuje jako zjevně vyčerpané. Samice odplula.
Autoři toto uspořádání klasifikují jako polyandrii, tedy páření jedné samice s více samci v rámci jediné reprodukční epizody. U Stegostoma tigrinum šlo o první dokumentaci takového chování u volně žijících jedinců. Všichni tři pozorovaní žraloci měřili přibližně 2,3 metru, u druhu, jehož maximální zaznamenaná délka dosahuje 3,54 metru, jde jednoznačně o pohlavně dospělá zvířata.
Záchranné chovy a otázka, kolik samců stačí
Dosavadní chovné protokoly pro Stegostoma tigrinum v zajetí pracovaly s modelem jedna samice a jeden samec. Nový nález napovídá, že toto uspořádání může být funkčně nedostatečné: pokud souběžná přítomnost dvou samců a jejich koordinované chování tvoří součást přirozené reprodukční dynamiky druhu, standardní párové prostředí ji jednoduše neumožňuje. Autoři studie tuto implikaci výslovně označují za podnět k přehodnocení chovných podmínek.
Druhý závěr je územní. Lassauce a spoluautoři označují lokalitu Abore Reef za kandidáta na formální ochranu jakožto kritický reprodukční habitat. Žralok zebrovitý je na Červeném seznamu IUCN veden jako ohrožený druh; za posledních padesát let jeho populace klesla o více než 50 procent, převážně vlivem cíleného rybolovu a degradace habitatu.
Mýtus krvavého pářícího rituálu
Obecná představa o žraločím páření vypadá asi takto: samci zuřivě bojují o přístup k samici, samice odcházejí s hlubokými kousanci do boků a do prsních ploutví. Tato představa není celá vymyšlená, u řady žraločích druhů ke kousancům skutečně dochází a samice tam jizvy mívají.
Záběry z Abore Reef ale ukazují opak: interakci tří zvířat popsanou výzkumníky jako nápadně klidnou a šetrnou, bez výrazné agrese samců vůči sobě navzájem ani vůči samici. Tím ale musíme hned zastavit zobecňování. „Žraloci“ jsou taxonomická kategorie čítající přes 500 druhů s radikálně odlišnou ekologií i chováním. Jedno pozorování tří volně žijících Stegostoma tigrinum vyvrací jen to nejhrubší: že žraločí páření vypadá všude stejně a vždy brutálně. O kladivoúnech, bílých žralocích nebo kočicích mořských neříká vůbec nic.
A pro pořádek: jméno „zebra“ odkazuje na pruhované zbarvení, ale pruhovaná jsou pouze mláďata do délky přibližně padesáti až devadesáti centimetrů. Dospělí jedinci mají světlý podklad pokrytý tmavohnědými nebo černými skvrnami, a proto se druhu v Austrálii a Británii říká leopardí žralok. Záměna dvou vzorů jde rovnou do elementární biologie druhu, a v ilustracích u popularizačních článků se dělá dodnes.
Kde věda končí a prázdnota začíná
Kde žraloci zebrovití kladou vejce, neví se. Kde mláďata tráví první roky života, také ne. Lassauce tyto dvě otázky označuje za nejnaléhavější cíle dalšího výzkumu: bez znalosti míst kladení vajec a juvenilního habitatu není možné navrhnout funkční ochranu celého životního cyklu druhu na Nové Kaledonii ani jinde.
Dalším neznámým zůstává, jak běžná polyandrie u volně žijících S. tigrinum skutečně je a jaké reprodukční důsledky přináší, zda například zvyšuje genetickou rozmanitost potomků prostřednictvím soutěže spermií. Jedno pozorování tří zvířat po dobu 110 vteřin stačilo k tomu, aby odhalilo první zdokumentovanou kopulaci tohoto druhu ve volné přírodě. Na víc nestačilo, a to je přesný popis stavu věci, ne přiznání prohry.