Sto deset kilometrů volné vody, které tuleni nevyužili
Jezero Iliamna na Aljašce spojuje s Bristolským zálivem a otevřeným Tichým oceánem řeka Kvichak, dlouhá zhruba 110 kilometrů. Tuleň obecný (Phoca vitulina) na moři běžně migruje na vzdálenosti přes 200 kilometrů, fyzicky by tedy tuhle trasu zvládl bez potíží. Přesto je populace, která žije trvale v jezeře, geneticky odříznutá od zbytku druhu v celém Pacifiku, od Japonska přes Komandorské ostrovy až po Kalifornii. Zjistil to tým, který vedla Florida Atlantic University ve spolupráci s NOAA, University of Washington a místními domorodými komunitami, v práci publikované v časopise Biology Letters v roce 2024 (autoři Ferrer, Boveng, Hauser, Withrow, Burkanov, Quinn a O’Corry-Crowe).
Genetika ukazuje, s kým se tuleni skutečně kříží
Tuleni z Iliamny tvoří podle genetických dat samostatný, zřetelně oddělený shluk vůči všem srovnávaným mořským populacím. Studie pracovala s mikrosatelitními markery, naměřila mezi jezerní a mořskou populací hodnotu Fst 0,308 a shluková analýza rozdělila vzorky do dvou geneticky odlišných skupin (modální ∆k = 2, první hlavní komponenta zachytila 14,8 % variability). Metoda nesledovala pohyb zvířat, ale porovnávala genetické markery napříč populacemi z Bristolského zálivu, Japonska, Komandorských ostrovů, dalších míst na Aljašce a Kalifornie. Migrace na 200 kilometrů je pro tuleně na moři běžná věc, přesto se tuleni z jezera s mořskými zjevně nekříží. Kdo se s kým páří a kde vychovává mladé, rozhoduje víc než to, jestli cesta k moři vůbec existuje.
Pátá sladkovodní populace na světě
Na celé planetě žije trvale ve sladké vodě jen pět tuleních populací. Jednou z nich je tuleň bajkalský, který obývá jezero Bajkal na Sibiři, 1600 kilometrů od nejbližšího moře. Tuleni z Iliamny mají podle stejné studie nižší genetickou variabilitu na neutrálních markerech a vyšší míru příbuzenského křížení než mořské populace, což je typický podpis dlouhodobě izolované malé populace, ne otázka pár generací. Právě k takhle izolovaným sladkovodním populacím vědci tuleně z Iliamny přirovnávají, když se ptají, jestli nejde o vznikající, nebo už hotovou, samostatnou vývojovou linii.
Splavná řeka neznamená promíchané geny
Intuitivní představa zní: pokud zvíře fyzicky může migrovat, migruje, a genofondy se časem promíchají. Data z Iliamny tuhle představu vyvracejí přímo. Řeka je průchozí, tuleni na podobné vzdálenosti běžně migrují jinde v Pacifiku, a přesto zůstává jezerní populace geneticky oddělená od Bristolského zálivu, který leží hned za ústím řeky. Padá i představa, že jde o nedávné osídlení jezera z moře: genetická rozmanitost mitochondriální DNA je u mořských populací včetně Bristolského zálivu vysoká, což by u čerstvě odštěpené skupiny nesedělo. Bariéru mezi jezerem a oceánem netvoří voda, ale páření.
Kolik let izolace trvá a jestli jde o poddruh, se zatím neví
Ústně předávané znalosti domorodých komunit a zápisky raných ruských cestovatelů shodně naznačují, že tuleni žijí v jezeře Iliamna nejméně 200 let. Delší dobu izolace ani přesný taxonomický status ale studie neuzavírá. Spoluautor Greg O’Corry-Crowe se podle svých slov záměrně vyhýbá termínu „oddělená populace“ a připouští, že zůstává řada otevřených otázek, včetně toho, jestli se jezerní tuleni liší od mořských i ekologicky, ne jen geneticky. Kompletní populačně genomická analýza podle týmu teprve probíhá.
Vzorky od lovců a trus, který změnil analýzu
Tuleni z jezera Iliamna byli jako tuleň obecný vědecky potvrzeni teprve v roce 2013, do té doby chyběla jistota, co jsou vlastně zač. První genetický materiál, který naznačil omezený pohyb mezi jezerem a mořem, pocházel od domorodých lovců, vzorků však bylo málo na jakýkoli pevný závěr. Zlom přišel, když tým z University of Washington, mimo jiné s tehdejší doktorandkou Donnou Hauserovou a spoluautorem Thomasem Quinnem, začal kolem jezera sbírat trus. Tahle metoda přinesla čtyřnásobně víc použitelných vzorků než dřívější tkáňové vzorky od lovců a umožnila rozšířenou genetickou analýzu, ze které vychází celá studie z roku 2024. Pro domorodé komunity Dena’ina a Yup’ik jsou tuleni součástí jídelníčku odedávna, dlouho předtím, než se stali předmětem genetické studie.