Dvě sloní váhy zmizí z těla cestou
Tým z Griffith University v Austrálii, který vedl doktorand Alexandre Bernier-Graveline, sledoval pomocí dronů 103 dospělých keporkaků (Megaptera novaeangliae). Jde o velryby dlouhé až 13 metrů a těžké až 35 000 kilogramů, patřící k takzvané chovné populaci G, jedné z geograficky vymezených skupin keporkaků jižní polokoule migrujících mezi Antarktickým poloostrovem a kolumbijskými vodami. Měření z let 2017 až 2019, publikovaná v časopise Marine Mammal Science, ukázala, že velryby v průměru ztratí 36 procent tělesné kondice za jednu migrační sezonu. To odpovídá zhruba 11 000 kilogramům tuku na jedno zvíře, tedy hmotnosti dvou dospělých afrických slonů nebo jednoho městského autobusu.
Na výzkumu se podílela i profesorka Susan Bengtson Nash a vědci z dánské Aarhus University, University of California Santa Cruz a kolumbijské Universidad de los Andes. Studii financovala Mezinárodní velrybářská komise (International Whaling Commission) grantem z programu Southern Ocean Research Partnership.
Půl roku hody, půl roku nic
Mechanismus za tímto číslem je jednoduchý cyklus. Mezi začátkem března a koncem května se keporkaci z chovné populace G krmí v produktivních vodách u Západního Antarktického poloostrova, hlavně antarktickým krillem, a je to jediné výraznější krmné okno v celém roce. Pak následuje migrace v délce tisíců kilometrů do kolumbijských vod, tam páření a porod, a po celou tuto dobu velryby prakticky nepřijímají potravu. Nejhubenější jsou mezi koncem srpna a začátkem prosince, těsně před návratem k jídlu. Rok velryby tak nemá rovnoměrné přikusování, jen krátké intenzivní hodování a dlouhé vynucené hladovění.
Krill jako jediná měna, kterou mají
Bernier-Graveline shrnuje tuto závislost jednoduše: keporkaci jižní polokoule spoléhají na antarktický krill jako na zdroj energie pro celý rok, a právě ten krill pohání jejich dlouhé cesty mezi krmnými a chovnými oblastmi. Z naměřeného úbytku kondice autoři usuzují, že přežití i úspěšná reprodukce stojí na tom, kolik krillu se velrybě podaří sežrat v tomto krátkém antarktickém okně. Žádná záloha na horší roky, žádný náhradní zdroj potravy během migrace. Energie nastřádaná za pár měsíců musí vystačit na cestu, páření i první týdny mláděte.
Co ta čísla ještě neříkají
Studie neuvádí, jak přesně by se pokles populace krillu nebo ubývání mořského ledu propsal do počtu keporkaků. Bernier-Graveline mluví o tom, že výzkum dává „klíčový ekologický kontext“ pro budoucí posuzování dopadů změn prostředí, ne o hotové předpovědi. Chybí také rozlišení podle pohlaví, věku nebo reprodukčního stavu jednotlivých zvířat. Jestli samice s mládětem hubnou jinak než mladí samci, se z tohoto souboru 103 velryb nedozvíme.
Šedesát dva let u jednoho talíře
Podle výpočtu autorů odpovídá energetický úbytek jedné migrační sezony přibližně 196 milionům kilojoulů, tolik energie zkonzumuje průměrný dospělý člověk za 62 let jídla. Keporkak to spálí mezi jedním antarktickým létem a druhým a k tomu si na začátek spořádá 57 000 kilogramů krillu. A po takové „dietě“ velryba nezajde k ledničce. Rovnou vyrazí na další cestu, bez jediné svačiny.