Kobra, krajta, chřestýš i desetimetrový mořský had mají společné prapředky: hrstku druhů, které přežily dopad asteroidu, jenž před 66 miliony let vyhubil dinosaury. Podle studie Catherine Kleinové, Nicka Longriche a jejich kolegů z Bathu, Bristolu, Cambridge a Německa, publikované v časopise Nature Communications v roce 2021, se přes 3 700 druhů dnešních hadů dá dopočítat zpět právě k téhle hrstce přeživších linií. Prakticky celá hadí rozmanitost, kterou známe, se zrodila až po katastrofě, ne před ní.
Jak přečkat konec světa pod zemí
Vědci k rekonstrukci vývoje použili molekulární hodiny, tedy srovnání genetických rozdílů mezi dnešními hady, zkalibrované fosilními nálezy. Otázka, proč zrovna hadi přežili tam, kde vyhynula spousta jiných skupin, má podle autorů jednoduchou odpověď: schopnost zalézt hluboko pod povrch a pomalý metabolismus. Podzemí tlumilo žár po dopadu i požáry, které následovaly, a pomalá látková výměna dovolila hadům vydržet týdny až měsíce bez potravy, zatímco se nad zemí hroutily potravní řetězce. Nejde o odvahu ani náhodu: jde o kombinaci úkrytu a schopnosti hladovět, kterou autoři nabízejí jako pravděpodobné vysvětlení, ne jako přímo změřený jev.
Prázdný svět, nová pravidla
Po vymření dinosaurů a starších hadích linií zůstal svět bez konkurentů. Vedoucí autor Nick Longrich to popisuje jako „tvořivou destrukci“: zánik starých druhů uvolnil místo v ekosystému a přeživší začali zkoušet nová prostředí a nové způsoby života. Studie ukazuje, že vývojová větev hadů nazvaná Afrophidia úspěšně kolonizovala Asii právě v období diverzifikace po vymírání na konci křídy, přestože předek živých hadů pravděpodobně pocházel z jižní polokoule. Jedním z extrémů této exploze jsou mořští hadi: fosilní obratle ukazují, že se jejich tělesná stavba v paleogénu, tedy v období hned po vymírání dinosaurů, postupně specializovala, až vznikli obři dlouzí až 10 metrů, což fosilní záznam z křídy nezaznamenal. Kleinová k tomu dodává, že je pozoruhodné, jak rychle, v řádu milionů let, dokázali hadi po katastrofě, která vyhubila tolik jiných živočichů, začít objevovat úplně nová prostředí.
Mýtus plynulého vývoje
Představa, že dnešní hadi jsou jen vylepšenou verzí těch, kteří lezli mezi dinosaury, ve fosilním záznamu neobstojí. Tvar hadích obratlů se po vymírání změnil skokově, ne postupně: staré křídové linie zmizely, aniž by na ně cokoliv navázalo, a nahradily je zcela nové skupiny, které se teprve pak rozrostly do dnešní podoby. Kontinuita, kterou si lidé pod pojmem „evoluce hadů“ často představují, v datech chybí. Mezi vymřením a rozkvětem stojí ostrý řez, ne pozvolný přechod.
Co věda ještě neví
Studie neuvádí, kolik přesně druhů vymírání přežilo ani o které konkrétní linie šlo, mluví jen o „hrstce“. Stejně tak není jasné, jakou trasou a jak rychle se hadi po katastrofě šířili z jižní polokoule do Asie. Autoři popisují i druhou velkou vlnu diverzifikace, která se shoduje s přechodem od teplého „skleníkového“ klimatu k chladnému období, kdy vznikaly polární ledovce a začaly doby ledové. Přesné datování ani mechanismus téhle klimatické změny ale materiál nerozvádí. Otevřená zůstává i širší myšlenka, že po velkých vymíráních bývá evoluce nejexperimentálnější: Longrich ji nabízí jako obecný vzorec, ne jako dokázaný zákon.