Buben, který se nese přes půl kilometru
Divocí šimpanzi (Pan troglodytes) bijí rukama i nohama do kořenových opěr obřích pralesních stromů, mohutných plochých kořenů, které rostou nad povrchem půdy, a údery přitom nepadají náhodně. Vesta Eleuteri, kognitivní bioložka z Vídeňské univerzity, a Catherine Hobaiter z univerzity St Andrews zdokumentovaly v roce 2025 v časopise Current Biology 371 bubenických sekvencí v jedenácti komunitách, šesti populacích a obou poddruzích, západním i východním, napříč Pobřežím slonoviny, Guineou, Senegalem, Ugandou a Tanzanií. Eleuteri sama pozorovala přes 350 vystoupení v pěti afrických zemích. Zvuk úderů se šíří hustou vegetací na víc než 800 metrů.
K čemu je pravidelný rytmus
Bubnování se spojuje s hlasitým voláním „hoo“ a dohromady nesou pro zbytek skupiny zprávu o poloze a činnosti jedince, něco jako hlášení na dálku v prostředí, kde se skrz vegetaci skoro nevidí. Tým zjistil, že styl bubnování se liší podle poddruhu: západní šimpanzi bijí do kořenů rovnoměrně rozloženými údery, východní po každém úderu střídají krátké a dlouhé odmlky. Každý jedinec má navíc vlastní rozpoznatelný podpis. Rytmus tak není jen způsob, jak nejsilněji rozeznít strom, ale nese informaci o tom, kdo bubnuje a odkud.
Skládání zvuků, které připomíná gramatiku
Druhé proč leží v samostatné, ale propojené studii. Cédric Girard-Buttoz, evoluční biolog z francouzské vědecké agentury CNRS, analyzoval s týmem 4323 zaznamenaných hlasových projevů od 53 šimpanzů na Pobřeží slonoviny v rámci Taï Chimpanzee Project, téhož terénního výzkumu, který stojí i za daty o bubnování. Práce vyšla v časopise Science Advances. Zvířata používají dvanáct typů volání a skládají je do sekvencí až deseti typů, dohromady stovky různých kombinací. Samotné „hoo“ doprovází krmení nebo přesun, samotné „pant“ sociální interakci. Spojené dohromady ale „hoo“ a „pant“ znamenají něco třetího: stavbu hnízda na noc. Girard-Buttoz to popisuje jako vysoce generativní komunikační systém bez obdoby v živočišné říši, který odpovídá nedávným nálezům u bonobů (Pan paniscus) a naznačuje, že podobné kombinatorické schopnosti mohl mít už společný předek lidí a obou těchto druhů lidoopů. Podle něj to boří pohled z minulého století, který bral komunikaci lidoopů jako pevně danou a vázanou jen na emoce, neschopnou nic vypovědět o vývoji jazyka.
Mýtus: rytmus je čistě lidská věc
Rozšířená představa říká, že pravidelné, nenáhodné „muzicírování“ patří jen lidem, protože u primátů chyběl přesvědčivý důkaz opaku. Data Eleuteri a Hobaiter tenhle mýtus vyvracejí čísly, ne dojmem: 371 zdokumentovaných sekvencí ukazuje stabilní, měřitelný rytmus napříč šesti populacemi a oběma poddruhy. Autorky z toho usuzují, že rytmická perkuse na pevném podkladu, jakým je kořen stromu, mohla existovat už před rozdělením lidské a šimpanzí větve přibližně před 7 až 9 miliony let.
Co věda zatím neví
Jestli se rytmické bubnování a hlasová komunikace vyvíjely společně, zůstává otevřenou otázkou, kterou formulovala lingvistka Pritty Patel-Grosz z Univerzity v Oslu, ne odpovědí. Evoluční biolog Maël Leroux z univerzity v Rennes k tomu dodává, že výzkum původu lidského jazyka se obvykle srovnává jen s hlasovou komunikací zvířat, ačkoli původ jazyka mohl být od začátku multimodální, tedy kombinovat zvuk a gesto zároveň. Zatím jde o hypotézu. Stejně tak spojení s posledním společným předkem šimpanzů, bonobů a lidí je návrh interpretace, ne potvrzený fakt.
Rozmazaná skvrna kolem stromu
Eleuteri popisuje bubnování jako zážitek, který „cítíte celým tělem“, vlastní dojem z terénu, ne měřenou veličinu. Hobaiter zase líčí, jak se šimpanzi mezi kořeny pohybují tak rychle, že jejich ruce a nohy splývají do rozmazané skvrny, skoro jako by kolem stromu tančili. Je to popis dvou konkrétních badatelek z konkrétních pozorování, ne pravidlo, které platí pro každého šimpanze v pralese.