Osm paží, jeden vzorec
Chelsea Bennice z Florida Atlantic University a Marine Biological Laboratory ve Woods Hole rozebrala 3907 zaznamenaných pohybů paží u pětadvaceti divokých chobotnic rodu Octopus (Octopus vulgaris, O. insularis a O. americanus), tří blízce příbuzných druhů, které se od sebe navzájem těžko rozeznají. Záběry vznikly mezi lety 2007 a 2015 na pěti lokalitách v Karibiku a jedné ve Španělsku. Výsledek, publikovaný v roce 2025 ve Scientific Reports, je jasný: přední čtyři paže odváděly práci průzkumníka ve 64 procentech zaznamenaných akcí, zadní čtyři sloužily k pohybu ve zbylých 36 procentech. Spoluautorka studie Kendra Buresch z Marine Biological Laboratory to shrnula prostě: u většiny úkolů chobotnice sahaly po předních párech paží mnohem častěji než po zadních.
Proč to není otázka stavby těla
Každá paže chobotnice má vlastní svalstvo a hustou síť nervů a funguje do značné míry nezávisle na centrálním mozku. Autoři rozdělili chování chobotnic na dvanáct typů pohybu paže, poskládaných ze čtyř základních deformací (zkrácení, prodloužení, ohnutí a zkroucení), a to napříč patnácti druhy chování, od uchopení kořisti po plazení přes korálový útes. Ze 6781 zaznamenaných deformací připadalo 47 procent na samotné špičky paží, které tak vyšly jako nejrušnější místo celého těla. Podle studie je přitom každá z osmi paží anatomicky schopná zvládnout téměř cokoli, žádná není stavěná jinak než zbytek. Dělba na průzkum vpředu a pohyb vzadu tedy není daná tělem. Je to naučené chování.
Souměrnost jako recept na spolupráci
Když úkol žádal dvě paže najednou, třeba při plazení po sutině schránek nebo při lovecké technice, kterou vedoucí autorka Chelsea Bennice popisuje jako „parašutistický útok“ na kořist, chobotnice nesahaly náhodně. Podle pozorování týmu párovaly zrcadlové protějšky: levou přední s pravou přední, levou zadní s pravou zadní. Přední paži nikdy nekombinovaly s protilehlou zadní na druhé straně těla. Výzkumníci to čtou jako využití tělesné souměrnosti: pár nohou ve stejné pozici na obou stranách těla se sladí do společného pohybu snáz než nesourodá dvojice.
Mýtus, který tahle studie zabíjí
Lidská intuice čeká, že preference v používání končetiny musí souviset s tím, jak je stavěná, podobně jako přední a zadní tlapy u čtyřnohých savců nebo dominantní ploutev u ryb. U chobotnic to podle autorů neplatí: anatomie všech osmi paží je stejná, žádná se nespecializovala na určitý úkol, preference je čistě věcí chování. Nepotvrdila se ani druhá očekávaná analogie, lidská pravorukost nebo levorukost. Paže na levé a pravé straně těla se používaly stejně často. Rozdíl vede jen mezi přední a zadní čtveřicí, ne mezi levou a pravou stranou.
Co studie zatím neřeší
Otevřené zůstává, proč se dělba mezi předníma a zadníma paží vůbec vyvinula: jestli jde o úsporu nervové kapacity, o efektivitu při lovu, nebo o něco úplně jiného, práce to nerozebírá. Otevřená je i debata o samotné metodě. Jennifer Mather, psycholožka z University of Lethbridge, která se na studii nepodílela, řekla listu The New York Times, že je skeptická k tomu, jak autoři definovali jednotlivé pohyby paže: některé popsané deformace mohou být podle ní ve skutečnosti tentýž pohyb, zatímco jiné, třeba pohyb, který tým označil jako „chůzi po špičkách“, souvisí spíš s pohybem přísavek než s pohybem celé paže. Sama studie tak nerozhoduje, jestli za přední a zadní preferencí stojí skrytá nervová specializace, nebo jestli je paže opravdu zaměnitelná a chobotnice si jen zvykla používat ji jinak.