Dva bílé kolíky ve tmě
Ze dna Pacifiku, zhruba 4100 metrů pod hladinou v Clarion-Clippertonově zóně, hlubinné pláni mezi Mexikem a Havají, trčely ze sedimentu jen dva bílé proužky. Zabral je dálkově řízený robot ROV Isis, vypuštěný z výzkumné lodi RRS James Cook v rámci projektu SMARTEX, britského výzkumu dopadů hlubinné těžby financovaného agenturou NERC (Natural Environment Research Council). Na záznamu byl nepopsaný druh sépiovky (whiplash squid, čeleď Mastigoteuthidae), který identifikoval tým vedený Alejandrou Mejía-Saenz ze Scottish Association for Marine Science (SAMS, skotský ústav pro mořský výzkum). Zvíře bylo zahrabané v sedimentu hlavou dolů, nad povrchem zůstal jen sifon, trubice, kterou hlavonožci dýchají a pohánějí se vodou, a dvě ztuhlá tykadla. Takové chování nebylo u žádného hlubinného hlavonožce dosud zaznamenané.
Jak se sépiovka změní v houbu
Tělo zvířete mizí v sedimentu, ale tykadla zůstávají nahoře, napjatá, ne ochable svěšená, jak by čekal kdokoli, kdo znal jen chobotnice a sépie z mělčin. Autoři studie, kterou tým publikoval 25. listopadu v časopise Ecology, popisují tvar a nehybnost tykadel jako napodobeninu stonků sklovitých hub nebo trubkovníků, kteří na tomhle úseku dna běžně rostou. Napjatá poloha ukazuje na aktivní svalovou kontrolu nad tykadly, ne na to, že proud zvíře jen zanesl pod bahno. Poloha hlavou dolů má podle autorů ještě jeden možný smysl: sifon zůstává mimo sediment volný, takže zvíře může dál čerpat vodu přes žábry, i když je zbytek těla zahrabaný. Tohle vysvětlení je návrh autorů, ne potvrzený mechanismus.
Proč se vyplatí předstírat, že jsi houba
Autoři studie nabízejí dvě možná vysvětlení a otevřeně je označují za hypotézu. Buď jde o maskování před predátory, třeba zobrovci, hlubinnými kytovci se zobákovitým čenichem, nebo o lákací trik na korýše, hlavní kořist sépiovky: nehybné tykadlo u sklovité houby může korýše přilákat stejně jako skutečná houba. V hlubinném prostředí, kde je jídla málo, může nehybné číhání vyjít energeticky levněji než aktivní lov. Jim Barry z Monterey Bay Aquarium Research Institute, který se na studii nepodílel, přirovnal to k maskování, jaké se pozoruje i u jiných živočichů na mořském dně, třeba u hub, měkkých korálů a mnohoštětinatých červů.
Zahrabávání už není jen trik chobotnic a sépií
Zahrabávání do sedimentu bylo dosud známé jen u osmiramenných chobotnic, sépií a některých mělkovodních příbuzných sépiovek. Hlubinné druhy mezi ně nepatřily, nikdo takové chování u nich nepopsal. Tenhle záznam z projektu SMARTEX ale hranici posouvá: je to první doklad, že zahrabávání zvládá i hlubinný druh sépiovky, a navíc obráceně, hlavou dolů. Poloha vzhůru nohama se u žádné jiné skupiny hlavonožců nepopisuje.
Co věda ještě neví
Zachycený druh nemá vědecký popis ani jméno, latinský ani český. Nepotvrzené zůstává, jestli se sépiovka zahrabala aktivně, nebo jestli ji sediment jen postupně zanesl. Nepotvrzené je i to, které z obou vysvětlení, obrana nebo lákání kořisti, platí, případně jestli platí obě současně. Sépiovky se tu objevují jen zřídka: tohle pozorování je teprve druhé zaznamenané setkání s tímto typem sépiovky za víc než 40 let výzkumu. Napovídá to i měřítko celého průzkumu: na trase ROV dlouhé zhruba 5000 kilometrů tým zaznamenal jen 33 setkání s hlavonožci, vzorek příliš malý na to, aby šlo říct, jak vzácné nebo běžné je tohle chování ve skutečnosti. A protože je Clarion-Clippertonova zóna zároveň cílem plánované hlubinné těžby niklu, kobaltu a manganu, nikdo dosud neví, jak by sedimentové mraky z těžebních strojů ovlivnily zvíře, které žije zahrabané v tomtéž bahně.
„Počkat, ta sépiovka tam vůbec je?“
Spoluautorka Bethany Fleming z National Oceanography Centre procházela záznamy ze SMARTEX a nejdřív si myslela, že vidí chybu kamery. Na obrazovce se objevily dvě dlouhé bílé struktury, které vypadaly jako cokoli jiného než živočich. Jistotu měl tým, až se jedna z nich pohnula.