Zub jako hotový byt
Paleontolog Lázaro W. Viñola-López z Florida Museum of Natural History se svým týmem popsal nový ichnodruh, tedy fosilní stopu po chování, ne tělo samotné, a pojmenoval ho Osnidum almontei. Práce vyšla 1. prosince 2025 v časopise Royal Society Open Science. Jde o stopy po samotářské včele, která hnízdila přímo v zubních jamkách, dutinách po vypadlých kořenech zubů, ve fosilní čelisti vyhynulého hlodavce Plagiodontia araeum, hlodavce podobného kapybaře. Kost ležela v jeskyni Cueva de Mono na jihozápadě Dominikánské republiky. Je to první doložený případ, kdy pravěká včela osídlila hotovou dutinu přímo ve fosilii, ne v hlíně, ne ve dřevě, ale v kosti dávno mrtvého zvířete.
Sova, jíl a šest generací v jedné jamce
Čelist se do jeskyně dostala pravděpodobně díky sově, která hlodavce ulovila a snědla, kost pak jen zůstala ležet. Postupně ji zavál jemný jílovitý sediment a v tomhle procesu se zuby uvolnily a vypadly. Zůstaly po nich prázdné jamky přesně v rozměrech, jaké samotářská včela potřebovala pro hnízdní buňku, podle studie kolem 6 milimetrů na délku a 4 milimetry na šířku. Mikro-CT snímky, počítačová tomografie, která prosvítí kost po vrstvách, navíc odhalily, že stěny jamek jsou hladké a vrstevnaté, jako by je něco vystlalo voděodolnou vrstvou. V jedné jamce tým napočítal stopy až šesti generací hnízdění nad sebou. Ze starších vrstev přežily jen zakřivené základy buněk, protože je pozdější obyvatelé při stavbě vlastního hnízda z velké části obrousili.
Hladké stěny jako podpis generací
Ta hladkost není náhoda vzniklá pouhým vypadnutím zubu. Je to stopa opakovaného osidlování, takzvané hnízdní věrnosti. Mikro-CT skeny ukazují, že se generace včel vracely do stejné dutiny znovu a znovu, ne jen jednou. Jakmile výzkumníci tenhle vzorec rozpoznali, začali ho hledat i jinde v sedimentové vrstvě, a hnízdní buňky se objevily v dalších kostech. Jedna se našla přímo v dřeňové dutině zubu fosilního lenochoda. Tým proto usuzuje, že jeskyně mohla po generace sloužit jako hnízdiště, přestože šlo o čistě samotářský druh. Za volbou jeskyně vidí i praktický důvod: v okolí je na vápencovém podloží málo půdy, takže včely možná neměly kam se zahrabat do země jako jiné druhy, a kosti v jeskyni nabídly náhradu.
Samotářská neznamená osamocená
Slovo „samotářská včela“ svádí k představě jedné včely, jednoho hnízda, jednoho místa. Přes 90 procent druhů včel přitom žije samotářsky a většina si hrabe nory přímo do země, bez úlu, bez dělby práce, bez královny. Přesto právě takový druh dokázal přes generace vytvořit rozsáhlé hnízdiště v jedné jeskyni, s hnízdy nalezenými ve dvou různých vyhynulých savcích, hlodavci i lenochodovi. Samotářství tu neznamenalo izolaci jediné včely, ale opakované a nezávislé využívání stejného místa mnoha jedinci za sebou.
Co studie zatím nezodpověděla
Nálezy jsou nejspíš jen ichnofosilie, tedy stopy chování, tvar a hladkost buněk, ne zkamenělá těla samotných včel. Žádné tělo hmyzu se nenašlo, takže přímý fyzický důkaz, jaký druh dutiny obýval, chybí. Bez těla nejde s jistotou říct, jestli druh vyhynul, nebo dodnes žije někde na Hispaniole. Nenašel se ani tunel spojující jednotlivé hnízdní buňky, jen fragment, který svou velikostí a texturou tunelu odpovídá. Přesné stáří jeskynní vrstvy studie neuvádí. Podobná souvrství v oblasti bývají stará až 20 000 let a obsahují druhy, které vyhynuly asi před 4500 lety.
Bydlení bez nájmu
Když Lázaro Viñola-López v létě 2022 zkoumal Cueva de Mono pro svou doktorskou práci, nečekal, že narazí na kus čelisti plný pravidelných jamek. Popsal to slovy: „Vůbec jsem to nečekal.“ Hlodavec, kterého kdysi zabila sova, se tak posmrtně proměnil v byt pro několik generací včel. Nikdo se nestěhoval, jen jedna prázdná zubní jamka za druhou, obývaná znovu a znovu.