Rekordman, kterého nikdo nečekal
V roce 2020 chytili Jay Storz z University of Nebraska-Lincoln a horolezec Mario Pérez Mamani živý exemplář myši listouché (Phyllotis vaccarum) na vrcholu sopky Llullaillaco, ve výšce 6 739 metrů, na náhorní plošině Puna de Atacama na pomezí Chile a Argentiny. Je to první doložený případ savce žijícího v takové nadmořské výšce vůbec. Předtím na sopkách Salín (6 029 m), Púlar (6 233 m) a Copiapó (6 052 m) objevil Storzův tým 13 zmumifikovaných těl téhož druhu, nález popsal v roce 2023 v časopise Current Biology. Desetiletý průzkum sopky Llullaillaco, který proběhl během pěti expedic a vyšel v roce 2022 v Journal of Mammalogy, navíc odhalil myší nory od úpatí sopky v 5 070 metrech až po samotný vrchol a označil to za výškový rekord nejen mezi savci, ale mezi všemi suchozemskými obratlovci. Šest tisíc sedm set metrů znamená méně kyslíku a nižší teplotu než na naprosté většině míst na Zemi.
Mrazicí sušička jménem sopka
Radiokarbonové datování, metoda, která podle rozpadu uhlíku 14 určí stáří organického materiálu, ukázalo, že osm mumií na Salínu a jedna na Copiapó zemřely po roce 1955. Čtyři mumie na Púlaru pak zemřely nejpozději zhruba sto let po pádu incké říše. Vysvětlení má na svědomí sama sopka. Extrémní mráz, sucho a nedostatek kyslíku na vrcholu fungují jako přírodní obdoba laboratorní sušičky, která vzorek zároveň zamrazí a vysuší. Tělo se nerozkládá, jen vysychá a mrzne, a zůstává zachované celá desetiletí bez jakéhokoli lidského zásahu.
Mýtus o poutnících, co s sebou nosili myši
Archeologové, kteří našli první mumie na posvátných inckých vrcholech v sedmdesátých a osmdesátých letech, věřili, že je tam přinesli inčtí poutníci konající obřad capacocha, tedy dětskou obětinu, buď jako součást rituálu, nebo omylem s dřívím a zásobami. Radiokarbonová data tuhle představu vyvracejí, protože většina myší zemřela staletí po zániku říše Inků. Genetika přidává druhý důkaz. Mezi vrcholovými a nížinnými myšmi z pohoří Atacama neexistuje žádná oddělená linie, která by naznačovala dovezenou populaci. Myši na vrcholcích nejsou pozůstatek lidské činnosti. Jsou tam, protože tam žijí samy.
Nejde o turisty, ale o usedlíky
Podle Storze genetické srovnání nížinných, středněvysokých a vrcholových myší z pohoří Atacama neukázalo žádnou oddělenou populaci. Vrcholové myši patří ke stejné širší populaci jako ty z nížin. Mezi mumiemi na Salínu byly navíc dva páry blízce příbuzných jedinců, možná sourozenci nebo rodiče s potomky, a poměr samců k samicím mezi mumiemi vyšel zhruba vyrovnaný. To není důkaz o pár zbloudilých jedincích, kteří tam náhodou vylezli a zemřeli. Je to důkaz zavedené, rozmnožující se komunity.
Co věda ještě neví
Zůstává otevřené, jaké fyziologické triky myším umožňují přežít extrémní zimu, sucho a nedostatek kyslíku ve výšce, kde lidé bez aklimatizace kolabují. Výzkum běží dál, mimo jiné na laboratorních koloniích myší chovaných při simulovaných nadmořských výškách. Storz popsal krajinu kolem vrcholů jako pustinu podobnou Marsu, nepřátelštější než cokoli v okolí, a přiznal, že představa savce žijícího přímo na vrcholu mu pořád připadá těžko uvěřitelná. Stejně nejasné zůstává, proč se myši na taková místa vůbec vydávají. Storz zvažuje útěk před predátory, jako jsou lišky nebo pumy, ale potvrzenou odpovědí to zatím není.