Bizon s kostěnou plachtou z Wightu
Dinosaurus velký jako bizon vážil až tunu a na zádech nesl řadu kostěných výběžků, nápadně vyšších, než by odpovídalo jeho tělu. Popsali ho Jeremy Lockwood, David Martill a Susannah Maidment v roce 2025 v časopise Papers in Palaeontology a dali mu jméno Istiorachis macarthurae. Fosilie pocházejí z hornin wessexského souvrství na ostrově Isle of Wight u jižního pobřeží Anglie, jsou staré přes 120 milionů let a datují se do barremského stupně rané křídy. Zvíře měřilo na výšku kolem dvou metrů a patřilo mezi iguanodonty, skupinu rostlinožravých dinosaurů blízkých rodu Iguanodon.
Lockwood, dřív praktický lékař, popis dokončil v rámci doktorského studia na University of Portsmouth a v Natural History Museum v Londýně. Kosti přitom ležely v muzeu Dinosaur Isle na ostrově roky, než je znovu propátral. V tiskové zprávě k publikaci uvedl, že kostra sice nebyla tak kompletní jako některé jiné nálezy z ostrova, ale nikdo se na tyhle konkrétní kosti předtím pořádně nepodíval.
Rodové jméno Istiorachis vzniklo z řeckých slov pro plachtu a páteř. Druhové jméno macarthurae dostal dinosaurus po mořeplavkyni Ellen MacArthurové, rodačce z ostrova, která v roce 2005 vytvořila rekord v nejrychlejším sólovém obeplutí světa bez zastávky. MacArthurová k tomu v prohlášení poznamenala, že není zrovna běžné, aby se člověka zeptali, jestli by po něm mohli pojmenovat nově popsaného dinosaura.
Jak vznikla plachta a proč je podezřele vysoká
Plachta na hřbetě vznikala z neurálních trnů, kostěných výběžků na vrcholu obratlů. U iguanodontů obecně platí, že trny postupně rostly výš, jak se linie vyvíjela od menších dvounohých zvířat k mohutnějším a víc čtyřnohým tělům, a delší trny nesly silnější zádové svaly. U Istiorachis jsou ale trny výrazně vyšší, než by tomuhle trendu odpovídalo, podle popisu dosahovaly kolem 25 až 30 centimetrů. Autoři studie to čtou jako znamení, že plachta u tohohle druhu dělala něco navíc, ne jen držela svaly na místě.
Proč to nebyl termostat
Nejběžnější vysvětlení kostěných plachet u pravěkých zvířat bývá termoregulace, tedy že prokrvená tkáň fungovala jako chladič nebo ohřívač těla. Lockwood a kolegové ale tuhle možnost u Istiorachis považují za nepravděpodobnou. Prokrvená plachta na hřbetě tunového zvířete by byla nebezpečně zranitelná: stačilo by jedno kousnutí predátora a zvíře by mohlo vykrvácet.
Páví ohon z kostí
Jako hlavní vysvětlení autoři navrhují sexuální výběr. Nápadný a energeticky nákladný znak přitahuje partnery právě tím, že si ho nemůže dovolit každý a těžko se dá předstírat, podobně jako paví ohon. Vedlejší funkcí podle autorů mohlo být i rozeznávání jednotlivých zvířat ve stádu. Teprve tahle interpretace dává vysoké plachtě evoluční smysl: vznikla jako samostatně vybíraný znak, ne jako otisk velkého těla.
Ze dvou druhů najednou tři
Než Lockwoodův tým Istiorachis popsal, panovala představa, že iguanodontní kosti z ostrova Isle of Wight patří jen dvěma druhům, buď menšímu Mantellisaurus atherfieldensis, nebo mohutnějšímu Iguanodon bernissartensis. Je to mýtus, který nová studie vyvrací. Istiorachis je totiž už třetí nový iguanodontní druh popsaný z ostrova během posledních let, po druhu Comptonatus chasei v roce 2024 a druhu Brighstoneus simmondsi s nezvykle vypouklým čenichem v roce 2021. Jeden ostrov, jedna geologická vrstva, a najednou mnohem pestřejší směs příbuzných druhů, než se čekalo.
Kosti, které zmizely
Fosilní lovec Nick Chase našel první pozůstatky Istiorachis už v sedmdesátých letech. Část kostry ale byla při vykopávkách odcizena a dodnes se nenašla, takže z ní zůstal jen neurčitý zlomek. Kdyby se ty kosti objevily, šlo by porovnat výšku hřebene mezi různými jedinci a zjistit, jestli se plachta lišila třeba mezi pohlavími, což by hypotézu o sexuálním výběru buď podpořilo, nebo oslabilo. Zatím je to nejpravděpodobnější vysvětlení, ne prokázaný fakt, a odpověď možná leží v nějaké soukromé sbírce, kam se ztracené kosti dostaly před desítkami let.