Z písku centrální Sahary vytáhli lebku, jejíž temeno zdobil obří zahnutý kostěný hřeben ve tvaru šavle, rys, jaký u spinosaurů dosud nikdo nepopsal. Fosilie pochází z výchozů souvrství Farak na lokalitě Jenguebi v Nigeru a je stará přibližně 95 milionů let. Dvacetičlenný tým vedený Paulem Serenem, profesorem z University of Chicago, na jejím základě popsal nový druh, Spinosaurus mirabilis, ve studii publikované 19. února 2026 v časopise Science.
Nejde o poddruh slavného spinosaura egyptského (Spinosaurus aegyptiacus), ale o samostatně pojmenovaný druh s vlastní anatomií. Hřeben na temeni lebky je mohutnější a výrazněji zahnutý než cokoli, co se u téhle skupiny dosud našlo, a právě tenhle detail odlišuje nález od jeho známějšího příbuzného.
Přílba, která byla ve skutečnosti ještě větší
Kost hřebenu podle autorů studie nebyla to, co dinosaurus nosil za živa v plné kráse. Podle textury povrchu a vnitřních cévních kanálků v kosti usuzují, že hřeben byl potažený vrstvou rohoviny, tedy keratinu, podobně jako přílba dnešního kasuára. Fosilie proto ukazuje jen kostěný základ. Ve skutečnosti byl hřeben o dost delší, než napovídá samotná kost.
Druhý signál z téže lebky se netýká vzhledu, ale jídelníčku. Horní a dolní zuby do sebe zapadají a rozestupy zadních zubů v horní čelisti se liší od spinosaura egyptského. Kombinace nízkého, protáhlého čenichu a téhle stavby zubů ukazuje na dietu založenou na rybách.
Proč vůbec takhle obří ozdoba
Hřeben podle autorů nesloužil k lovu. Spolu s plachtou na hřbetě, dalším nápadným rysem rodu Spinosaurus, šlo pravděpodobně o vizuální signál: způsob, jak se zvíře prezentovalo ostatním, ať už kvůli přilákání partnera, nebo zastrašení soupeře. Je to interpretace autorů studie, ne přímo doložené chování, ale opírá se o stejnou logiku, jakou dnes pozorujeme u ptáků s nápadnými hřebeny a přílbami, včetně kasuára.
Mýtus potápěče
Populární představa spinosaura jako aktivního plavce, který se potápí za rybami pod hladinou jako krokodýl, dostala touhle lokalitou trhlinu. Fosilie druhu S. mirabilis ležela ve vrstvách vzniklých v tocích řek, 500 až 1 000 kilometrů od nejbližšího tehdejšího mořského pobřeží, spolu s pozůstatky dvou nových druhů sauropodů, tedy suchozemských společníků, ne mořské fauny. Najít tady obřího predátora přizpůsobeného životu v moři by podle Serena bylo stejně nepravděpodobné, jako narazit na plejtváka obrovského uprostřed Chicaga.
Stavba nohou a lebky podle autorů odpovídá spíš brodivému lovci. Sereno pro to má vlastní obraz: popisuje zvíře jako „pekelnou volavku“, která si bez potíží brodila i do dvoumetrové vody, ale většinu času lovila velké ryby v mělčích tůních u břehu.
Kolik byl doopravdy velký, nikdo neví
Žádná z nalezených koster nepatřila plně dorostlému zvířeti. V době smrti měřili jedinci kolem 8 metrů, ale šlo o mláďata nebo subadulty, tedy jedince, kteří ještě nedokončili růst. Skutečná velikost dospělého Spinosaura mirabilis zůstává neznámá.
Muž, který dovedl tým na správné místo
K lokalitě Jenguebi výpravu v roce 2019 dovedl místní průvodce Abdoul Nasser, který fosilie v poušti sám zahlédl. Hřeben byl tak velký a neočekávaný, že ho tým zprvu ani nerozpoznal: kus kosti a úlomky čelistí sebrali z povrchu pouště, aniž tušili, co vlastně drží v ruce. Teprve při návratu s větším týmem v roce 2022 a nálezu dalších dvou hřebenů vědcům došlo, jak neobvyklý druh vlastně mají.