Sladkovodní ploštěnka (Schmidtea mediterranea) přežije rozpůlení i rozčtvrcení. Vědci ji rozřežou na kusy a z každého z nich, i z osamocené useknuté hlavy, doroste kompletní jedinec s trupem, orgány i svalovinou. Nejde o výsledek jednoho efektního pokusu, je to opakovaně potvrzená vlastnost druhu, na které stojí desítky let výzkumu regenerace.
Materiál na stavbu těla
Tým postdoktoranda Fredericka G. Manna Jr. z laboratoře Alejandra Sáncheze Alvarada ve Stowers Institute for Medical Research (biomedicínský výzkumný institut) popsal v časopise Cell Reports 15. října 2025, proč se to ploštěnce daří. Kmenové buňky, schopné stát se prakticky jakoukoli specializovanou buňkou těla, tvoří u ploštěnky přibližně 15 procent celého organismu. Jiné práce uvádějí rozpětí 20 až 30 procent, přesné číslo se mezi zdroji liší, shoda je ale v tom, že je řádově vyšší než u člověka, kde kmenové buňky tvoří méně než 1 procento těla. Po zranění se ploštěnčí kmenové buňky rychle rozmnoží a stěhují se přímo k poškozenému místu. Rozdíl mezi 15 procenty a necelým jedním procentem vysvětluje, proč z uťaté lidské paže nikdy nedoroste nová ruka a z useknuté ploštěnčí hlavy ano. Nejde o kouzlo, jde o poměr stavebního materiálu, který má tělo k dispozici.
Buňka, která vypadala jako strážce
Pomocí prostorové transkriptomiky, metody, která ukáže, jaké geny jsou aktivní v konkrétním místě tkáně, tým našel v bezprostřední blízkosti kmenových buněk velké buňky s mnoha výběžky. Pojmenoval je hecatonoblasty, po Hekatoncheirech, mnohorukých obrech z řecké mytologie. Vypadaly jako ideální kandidát na buňky, které kmenovým buňkám diktují, čím se mají stát. Obklopovaly je ze všech stran, a elektronová mikroskopie navíc ukázala, že přímá spojení mezi kmenovými a specializovanými buňkami jsou v tkáni téměř výjimkou. Transkriptomová analýza ale ukázala, že hecatonoblasty jsou pro osud kmenových buněk postradatelné. O tom, čím se kmenová buňka stane, nerozhodují, přestože jsou jim fyzicky nejblíž.
Rozkazy přicházejí ze střeva
Skutečnou roli řídicí buňky ve studii převzaly buňky střeva. Rozhodují o tom, kam se kmenové buňky přesunou a čím se stanou, přestože s nimi nejsou v žádném přímém fyzickém kontaktu: žádné dotyky, žádné sousedství. Jakým konkrétním signálem to střevo dokazuje, práce nepopisuje; zjištěním je samotná existence tohoto řízení na dálku, ne jeho chemický klíč. Ploštěnka tedy staví své tělo znovu podle instrukcí, které přicházejí zpovzdálí, ne od nejbližšího sousedství.
Mýtus, který padl
Panovala představa, že kmenové buňky, ať u jakéhokoli živočicha, potřebují pevnou fyzickou „niku“: sousední buňky v přímém dotyku, které jim diktují osud. U lidských krvetvorných kmenových buněk v kostní dřeni to skutečně tak funguje, kontakt s okolím je tam klíčový. Nález Mannova týmu tenhle předpoklad u ploštěnky boří: buňky, které jsou kmenovým buňkám fyzicky nejblíž, jsou pro jejich osud postradatelné, zatímco řízení přichází od buněk, se kterými kmenové buňky vůbec nesousedí. „Musí se dotýkat“ tedy nefunguje jako obecný přírodní zákon, je to jen jedno z možných řešení, které si tento druh nevybral.
Co věda ještě neví
Přesný mechanismus, kterým buňky střeva na dálku řídí polohu a chování kmenových buněk, zůstává neobjasněný, chybí molekulární signál, který by ho popsal. Sánchez Alvarado k tomu dodává, že odhalení pravidel, podle kterých se kmenové buňky u ploštěnky „drží v mezích“ místo aby se vymkly kontrole, by mohlo časem pomoct porozumět i tomu, co se děje u lidských nádorů, protože ty podle něj většinou vznikají přesně tak, že kmenové buňky tato pravidla přestanou dodržovat. Jde o naději do budoucna, ne o hotovou léčbu ani konkrétní plán výzkumu. Ploštěnka tu zatím zůstává hádankou, ne návodem.